Definitivně zapomeňte na Grand Magus jako na stoner rockovou či doom metalovou kapelu. Sice se nevzdala někdejších vlivů, pramenících z geniality Black Sabbath, ale to, co definovalo jejich první desky, je pryč. I reminiscence na původní tvorbu bývalou kapelu zpěváka Jannea "JB" Christofferssona Spiritual Beggars jsou skoro neslyšitelné. Jak Michael Amott a jeho kumpáni po Christofferssonově odchodu stále více směřovali k coverdaleovsko-hughesovskému období Deep Purple, tak Grand Magus kráčí jiným směrem. Cestou větší přístupnosti, k univerzálnějšímu heavy metalovému soundu. To dokládá jejich cesta minulou desetiletkou, v níž původní styl opracovávali a (dalo by se říct) zdokonalovali.
Hvězdami se nikdy nestali a souzeno jim to není. Novinka "Sunraven" na tom nemění vůbec nic a spíše vypovídá něco v tom duchu, že švédská trojice si v jisté průměrnosti libuje. Hraje hlavně pro fanoušky, které nasbírala během prvních let a kteří postupnou proměnu tváře kapely tolerují. Odměnou jim mohou být nadprůměrné desky, k nimž patří i novinka "Sunraven". Je dokonce přesvědčivější než některá minulá díla, ať už "Sword Songs" nebo minulá "Wolf God". Od jejího vydání uběhlo pět a půl roku, což je dosud největší pauza v historii kapely, ale za tu dobu se toho v táboře Grand Magus tolik nezměnilo. Zeměkoulí se přehnal covid a s ním spojené zákazy úplně všeho, ale to už dnes nikoho netrápí a na tuhle trojici a její novou hudbu to mělo vliv zcela minimální.
Dalo by se říct, že dlouhá pauza Grand Magus prospěla. Jestliže na "Sword Songs" a "Wolf God" kapela zněla poněkud vyčerpaně, jako kdyby na "Sunraven" nabírala druhý dech. Poslechněte si titulní věc nebo závěrečnou "The End Belongs To You" a je vám hned jasné, že tak dobré věci kapela na minulých albech neměla. Když k tomu přihodí ještě zatěžkanou, bezkonkurenčně atmosférickou "Winter Storms", je jasné, že forma, v níž se kapela letos nachází, je vyšší než před pár lety. JB jde hlasem do větších hloubky (že by to snad už vysoko nešlo...?), čímž skladbám dává stoner / sludge metalovou bahnitost, ovšem jeho kytara je striktně heavy metalová. Jsou z ní znát riffy Judas Priest i Manowar a to je svět, v němž jsou Grand Magus dnes jako doma.
Najdou se výjimky, při kterých se začnou tahat staří kostlivci ze skříně a nad tvorbou kapely se jako přízrak snáší Black Sabbath z prastaré éry s Ozzym Osbournem, ale není to všeobjímající mantra, něco, k čemu by kapela nábožně hleděla. Slyšet tohle ovlivnění je hlavně z "The Black Lake" a částečně i z "Hour Of The Wolf", přičemž obě skladby tvoří uhrančivý střed desky. Jejich zařazením na správné místo je znát, že si kapela dala práci s produkcí i dramaturgií, která díky gradované "The End Belongs To You" a předchozí melodicky zajímavé "Grendel" má i silné finále. Takže, jak se říká, konec dobrý...
Grand Magus letos přesvědčili tak, jak se jim to už dlouho nepodařilo. Průlom do světové heavy metalové extraligy se sice opět nekoná, ale tentokrát Švédové zasytí příznivce více než při minulých hostinách. Nic to nemění na to, že Grand Magus jsou dělníci stylu. Nutno dodat, že poctiví.
|
