„Od návratu z Ameriky jsme se snažili povyrůst, ale Chas nám stále opakoval, že od toho tady nejsme,“ vzpomínal bubeník Don Powell. „Asi chápu, co tím chtěl říct, ale nemohli jsme hrát pořád hudbu jako na začátku sedmdesátých let. On nám však zakázal vyvíjet se a kdybychom hráli podle něho, ztratili bychom všechen respekt. A že jsme ho měli,“ dodal bubeník. Kapela stála na rozcestí. Byla si dobře vědoma toho, že vyšla z módy, že její místo na výsluní zastoupili zpupní pankáči s třemi akordy a falešným zpěvem. Štěstěna se ke Slade obrátila zády, když manažer Chas Chandler rozhodl neprodloužit kontrakt s vydavatelstvím Polydor a kapelu stáhl pod svůj nově vzniklý label Barn Records, v němž se kapela měla stát nejvýdělečnějším a nejprotežovanějším souborem. Za tímto krokem lze spatřovat prvopočátek sporu mezi oběma stranami, který o pár let později vygradoval rozchodem.
Kapela věděla, že jí teče do bot a rozhodla se otestovat půdu singlem „Gypsy Roadhog“, který byl ale pohromou. Nejenže neoslovil staré fanoušky, ale jeho prezentací v dětském pořadu Blue Peter si kapela znepřátelila televizní stanici BBC, protože skladba obsahovala dobře slyšitelné narážky na drogy, což se ve vysílání netolerovalo, natož v dětském pořadu. Když se zdálo, že už nemůže být hůř, začal hlodat v hlavách členů červík pochybnosti o tom, jak férově s nimi a s jejich penězi Chandler zachází. O tom si šeptal celý hudební průmysl britských ostrovů. „Chas nebyl vůbec příjemný chlápek a Slade hodně šidil, což se mi vůbec nelíbilo. Vůči nim to nebylo hezké,“ podotkl ke vztahu kapely a manažera předák spřízněných Status Quo Francis Rossi. Atmosféra byla velice špatná na to, aby kapela dokázala přijít s dobrou deskou, která by je dostala zpět na původní mety.
Kapela v zoufalé snaze o upoutání pozornosti svolila s obalem, na kterém se vedle aktuální fotky objevily i podobizny členů ze skinheadského období, čímž se podle kritiků chtěli vlichotit do přízně punkerů, kteří byli vnímáni jako nejbližší příbuzní skinheads. Kvůli tomu kapela přitvrdila, což mohlo být chápáno jako návrat ke kořenům ze začátku sedmdesátých let, ale také jako snaha přizpůsobit se novým pořádkům. Punkové vlivy jsou na desce citelné, ačkoliv Slade je nemohli předkládat tak důvěryhodně jako o dekádu mladší kapely, proto tenhle postup zůstal stát někde na půli cesty mezi snahou o něco soudobějšího a fotrovským přístupem. Kromě basisty Jima Ley však bylo všem už přes třicet, tudíž pro teenegery, hltající Sex Pistols či The Clash, byla kapela parta důchodců.
V době vydání, v březnu 1977, znamenala „Whatever Happened To Slade“ velké zklamání a na tom se toho mnoho nezměnilo. Deska platí za velmi průměrné album, z něhož se nepodařilo vykřesat žádný hit. Přestože by se několik slušných skladeb našlo, jsou tu jen okamžiky, které se dají přirovnat ke slavné minulosti. Jedním z nich je úvodní skladba „Be“. „To je dobrá věc, docela chytře napsaná, ale na rozdíl od našich starých věcí si jí lidé nemohou zazpívat v hospodě,“ poukázal na problém nových skladeb Jim Lea. Nechvalně proslulá „Gypsy Roadhog“ také patří k lepším věcem zejména kvůli tomu, že obsahuje vlivy amerického country, které ji dělají alespoň trochu zajímavou. „When Fantasy Calls“ táhne kupředu Dave Hill, jako kdyby předjímal budoucnost, a jeho sóla mají až metalový nádech. Zmínit lze ještě „Dead Men Tell No Tales“, která má nakažlivé melodie, ačkoliv trpí přesně tím, co úvodní „Be“, její refrén není tak jasný a úderný, jako měly někdejší hity.
Kapela, která se už nemohla opírat o berličky Polydoru, se zděšením sledovala, jak při týdenním vyhlašování britské hitparády se název nové desky nikde neobjevuje. Ani Chandler už nebyl dost silný na to, aby desku protlačil do žebříčků ve Velké Británii, natož v jiných koutech světa. Začaly se objevovat hlasy, že by se kapela měla vrátit pod křídla Polydoru, ovšem ten o ni nejevil zájem. Po koncertní stránce se Slade ještě dařilo a vystoupení byla hojně navštěvována. Kapele však neušlo, že publikum reaguje zejména na staré hity a většina nových skladeb jej nechává chladným. Začalo se uvažovat co dál, ovšem Slade naráželi na prohlubující se rozpor mezi svými názory a tím, co chtěl Chandler.
„Chas si myslel, že bychom se měli věnovat nahrávkám, orientovaným na zisk, ale úplně ignoroval náš hudební projev a to, co chceme my,“ zmínil Don Powell. "Whatever Happend To Slade“ se stalo posledním albem, které měl Chandler v producentské moci. Jeho neúspěch kapelu přesvědčil o tom, že do budoucí tvorby si nechce nechat od nikoho mluvit.
|
