Očekávalo se, že deska „Till Deaf Do Us part“ vrátí Slade zpět do hry, ale vykázala mizernější výsledky než „We`ll Bring The House Down“ a pohlaváři z vydavatelství RCA začínali být trochu rozpačití z rozhodnutí zlanařit britskou čtveřici mezi kmenové kapely. Když nevyšlo ani chystané turné s Bobem Segerem, vypadalo to, že Slade si budou muset hledat nového vydavatele. Bubeník Don Powell přiznal zaječí úmysly, neboť se chtěl připojit k AC/DC, kteří hledali náhradu za Phila Rudda. Přestože námluvy proběhly, ke spolupráci nedošlo, protože Australané nechtěli za bicí soupravu posadit známého hráče, kterým Powell byl. Rozhodnutí, že vezmou Simona Wrighta z lokální saeveroanglické kapely A II Z přijala dlouholetá opora Slade bez jakýchkoliv negativních emocí. „Mohlo to být zajímavé,“ poznamenal Powell, když byla věc uzavřená.
Definitivně skončila spolupráce s manažerem Chasem Chandlerem, která byla poslední měsíce pouhým prodlužováním agonie. Kapela navázala spolupráci s novým producentem Johnem Punterem, který byl známý spoluprací s Nazareth či post-punkovými Japan. Toho pro Slade zajistilo RCA, protože nápady, které kapela předložila jako nástřel nového alba, se firmě nezamlouvaly. Členové kapely se později shodli na tom, že Punter byl dobrý producent, ovšem s kapelou se nedokázal sžít. Když začal pracovat na desce „The Amazing Kamikaze Syndrome“, dokázal ze Slade vymámit dva hity, které zcela změnily názor vydavatelství na album. Těmi jsou „Run Runaway“ a nejznámější skladba Slade, hvězdná balada „My Oh My“, jež alespoň na čas kapelu nasměrovaly na správnou cestu.
Jejich přítomnost album rozsvítila, protože zbylý materiál nebyl tak silný jako na „Till Deaf Do Us Part“. Slade upustili od heavy metalové cesty minulé desky a novému albu dali spíše rock n`rollovější nádech, jako kdyby se inspirovali rodící se zaoceánskou glam metalovou scénou, které se nečekaně stali duchovními otci. Než „The Amazing Kamikaze Syndrome“ stačila vyjít, událo se za Atlantikem něco neuvěřitelného. Album „Metal Health“, do té doby spíše obskurní kapely Quiet Riot, se stalo obrovským hitem, kterému konkuroval pouze „Thriler“ od Michaela Jacksona. „Metal Health“, jehož se v krátké době prodalo šest milionů kusů a stalo se dílem, které odstartovalo glam metalovou horečku osmdesátých let, táhl kupředu enormně úspěšný singl „Cum On Feel The Noize“, dávný hit Slade. A američtí fanoušci, jimž se Britové snažili vlichotit do přízně celou minulou desetiletku, najednou začali objevovat, že nějací Slade existují.
Inspirace to byla vzájemná, protože s „The Amazing Kamikaze Syndrome“ byl cíl ještě jednou prorazit v Americe (což se podařilo pod změněným názvem „Keep Your Hands Of My Power Supply“) a proto čerpala z Quiet Riot a scény, kterou představovali. Jestliže příliš nezafungoval pilotní singl „(And Now The Waltz) C`est La Vie“, záhy odpálila rozbušku „My Oh My“, která v listopadu 1983 rychle vylétla na přední místa singlových hitparád jak ve Velké Británii, tak i v Americe. Náhle jako kdyby byly roky marné práce zapomenuty. Když hvězdný singl podpořil v lednu 1984 druhý hit „Run Runaway“, bylo jasné, že Slade jsou definitivně zpět. „The Amazing Kamikaze Syndrom/Keep Your Hands Of My Power Supply“ se brzy stala nejúspěšnějším albovým počinem za celou kariéru a je nutné přiznat, že oprávněně. I přes pár výtek se jedná o výborné album.
Když pomineme oba hitové singly, skvělě zafunguje „Cheap And Nasty Luv“, ultimátní glam metalová hymna, za kterou by nestyděla nejedna vycházející losangeleská hvězda. Zafunguje i saxofonem poháněná „In The Doghouse“, typická sladeovská legrácka, působící spíše na britské publikum, či „High And Dry“, pohlížející spíše k minulé desce a k heavy metalovějšímu období. Velmi zajímavá je osmiminutová ambiciózní „Ready To Explode“, v níž se Slade snaží vplout do světa komplikovanějších a vrstvených kompozic, a ačkoliv je výsledek střižen typickz, ztřeštěným (i buranským) stylem, působí skladba jako naplnění uměleckých ambicí obou hlavních skladatelů. Příliš nenadchne otvírák „Slam The Hammer Down“, patřící společně s „Cocky Rocky Boys“ a závěrečnou „Razzle Dazzle Man“ k trojici slabších věcí.
Dobývání Ameriky ale nešlo tak lehce, jak by se mohlo soudit díky úspěchu singlů a obrovskému boomu okolo Quiet Riot. Triumfem mělo být turné s Ozzym Osbournem, ovšem Slade z něho vystrnadila nemoc basisty Jima Ley, který se nakazil žloutenkou a musel vyhledat lékařskou péči. „Amerika si znovu nepadla se Slade do oka a celá věc tak skončila,“ uzavřel zaoceánskou anabázi bubeník Don Powell. Padlo i turné s REO Speedwagon a Slade zamířili zpět do Británie, kde jejich hvězdný status jel naplno.
|
