Z Pixies se pomalu stává kapela pro starší a pokročilé, neboť se stále více vzdaluje trochu nervnímu debutu „Surfer Rosa“, který byl prazákladem grunge a velkým obdivem k němu se netajil ani Kurt Cobain. Jistě spojnice s minulostí se na nových deskách čtveřice z Bostonu objevují, ale jak postupují léta, je jich čím dál méně a v hudebním výrazu je střídá příklon ke střednímu proudu. Stále značně alternativnímu, ale pořád posluchačky přívětivějšímu, než tomu bylo na konci osmdesátých a v devadesátých letech. A přestože si fanoušci nové desky cení, zejména minulá „Doggerel“ sklidila velmi dobré ohlasy, je jasné, že Pixies jsou trochu nudnější kapelou, než tomu bylo dříve. A jak Black Francis a další členové stárnou, na nějaká hudební dobrodružství to nevypadá.
Kapela provedla opět změnu na baskytarovém postu, Paz Lenchantin nahradila Emma Richardson, což se na výsledném zvuku nepodepisuje jen kosmetickými změnami. Emma se situovala i do role zpěvačky, Francise doplňuje v řadě skladeb a tím mění i jejich charakter. Její hlas je jedním z důvodů, proč Pixies s novinkou „The Night The Zombies Came“ zasahují do popového teritoria mnohem více, než kdy v minulosti. Deska je jiná než „Doggerel“ (o „Surfer Rosa“ či „Dolittle“ ani nemluvě) a teď je na fanouškovi, jak se s tím popere a nakolik mu bude příklon k méně alternativní i rockové muzice vadit a jak moc bude někdejší syrovost chybět. Na novince kapela prodělává pouze změnu částečně stylovou, výrazné prvky tvorby a poznávací znamení byly zachovány.
Dvouminutová tvrdá singlovka „Oyster Beds“, kterou se snažili Pixies posluchače uklidnit, že je vše v nejlepším pořádku, je na desce skoro osamocená. Lehce se trend skladby snaží podpořit i další singl „You`re So Impatient“, v němž Francis a druhý kytarista Joey Santiago zvuk kytar rovněž přiostří, ale roztančená atmosféra její charakter zásadně mění. Nejtvrdší věcí na desce je další dvouminutovka „Ernest Evans“, typicky pixiesovská punkovka, která jako jediná odkazuje na konec osmdesátých let, na dobu, kdy se v seattleských garážích a sklepích grunge formoval a Pixies hráli minimálně v polovině dětských pokojů budoucích velkých hvězd. Potud budou staří fanoušci nadmíru spokojeni. Jak přijmou zbytek materiálu je těžké soudit, jelikož se nese v uvolněné, až lehce vánoční atmosféře, kterou bez skrupulí nastaví úvodní „Primrose“, otvírák zvolený trochu nešťastně, ale přesto ukázkový, protože v první minutě odkryje karty, s nimiž se hraje na celé desce.
Úvodní skladba patří k lepším věcem, stejně jako „Chicken“, „Johnny Good Man“ a „I Hear You Mary“, která je nejpřesvědčivější kompozicí na desce, a je třeba ji řadit ke klasice Pixies z posledních patnácti - dvaceti let. S dalšími skladbami to až tak slavné není. Až nečekaně velké množství kompozic plní úlohu vycpávky, což je příklad „Jane (The Night The Zombies Came)“, „Kings Of The Prairie“, „Hypnotised“ či „The Vegas Suite“, jež jsou příliš nenápadné na to, aby dokázali zaujmout něčím konkrétním. Trochu vyčnívá uvolněná „Mercy Me“, v níž zaujme krásný soulad hlasů Blacka Francise a Emmy Richardson, který alespoň na chvíli posluchače dokáže vytrhnout z letargie, do níž kvůli uspávacím kompozicím předtím upadl.
Pixies se pro letošek nenachází v nejlepším kompozičním rozpoložení. Příklon k popu by ani tak nevadil, ale album sráží větší množství průměrných skladeb, které těžko dokáží konkurovat s nejlepšími chvilkami ze čtyřicetileté historie souboru. Nic však není ztraceno, jen po skvělé desce „Doggerel“ přichází menší vydechnutí.
|
