Kromě Jima Ley, který byl o tři roky mladší, překročili všichni členové Slade v roce 1986 čtyřicítku, což byla skvělá doba na krizi středního věku. Noddy Holder vyprávěl, jak si připadá, že stárne, Don Powell přestal chlastat, protože se jeho návyk na alkohol zhoršil do té míry, že nad ním visela léčebna a rozvod. Do deníku, který si vedl od roku 1973, na začátku roku 1986 udělal poznámku: „Zemřel Phil Lynott“, kterou o deset dní později doplnil sebezpytujícím „Právě jsem přestal chlastat“. Jak členové stárli, už nevyhledávali vzájemnou přítomnost a nedalo se mluvit o tom, že by z nich byli stále nejlepší přátelé. Jejich nerozbornost už skoro na padrť rozmetaly rozdíly v každoročních finančních vyrovnání, neboť Noddy Holder a Jim Lea pobírali tučné autorské tantiémy, kdežto Dave Hill a Don Powell byli pořád pěšáci, kteří dostávají holý plat za odvedenou práci. A tak potřebovali platit účty, jezdit na turné a točit desky, což Holder s Leou začínali bojkotovat.
Oba souhlasili s tvorbou další desky, protože „Rogues Gallery“ stále sklízela velké úspěchy zejména v kontinentální Evropě, a proto tlak vydavatelské firmy sílil. Domluvila jim hvězdného producenta Roye Thomase Bakera, který v sedmdesátých letech pracoval s Queen a o dekádu později s Mötley Crüe, ovšem brzy bylo znát, že toto spojení do soukolí nezapadne. Zejména Jim Lea měl výhrady k příliš pomalé Bakerově práci, takže usedl do producentského křesla sám a přizval si starého známého Johna Puntera, čímž se vrátil osvědčený vzorec z alb „The Amazing Kamikaze Syndrome“ a „Rogues Gallery“. Tentokrát však byla situace jiná a vzájemná chemie nezafungovala tak, jak by bylo záhodno. "Konečně jsme to dokončili a cítíme, že máme jedny z nejlepších písní, jaké jsme kdy napsali,“ řekl asi půl roku před vydáním Noddy Holder, ovšem znělo to jako klasické promo řeči než jako přesvědčení o stavu věci. Uspokojení nad dokončeným materiálem vyjádřil i druhý nejdůležitější muž kapely Jim Lea a proto se s napětím čekalo na výsledek.
Ten přišel v dubnu 1987 a zůstal trochu za očekáváním. Vypadalo to, že si na „You Boyz Make Big Noize“ kapela odbyla svůj standard, entuziasmus alb „The Amazing Kamikaze Syndrome“ a „Rogues Gallery“ z ní vyprchal. Formálně bylo všechno v pořádku, skladby byly o něco modernější a odpovídaly potřebám roku 1987, čímž je řečeno, že byly tvrdší než na „Rogues Gallery“, ale ve většině z nich převládal pocit, že kapela album natočila tak trochu z povinnosti. Nahrávce chybí zápal a nedaří se vyvolat správnou atmosféru. Bude to dané také tím, že Slade už nebyli králi večírků jako kdysi a to je stav, v němž se párty rockové album tvoří docela těžko. Je zde dost dobrých skladeb, ale dohromady to nefunguje jako u předchozích desek.
Jestliže nezaujme „Love Is Like A Rock“ na začátku alba (Slade neměli v těchto letech na otvíráky šťastnou ruku), posluchač ocení „That`s What Friends Are For“, v níž se kapele povedl složit velmi zapamatovatelný, ovšem nijak vlezlý refrén. Velmi dobře zafunguje "Still The Same“, která by mohla aspirovat na velký hit, ovšem zůstala skryta hluboko ve sladeovské diskografii. Specifickou atmosféru má „Ohh La La In L.A.“, působící jako pocta scéně z Města andělů, kterou Slade podnítili, aniž by o to kdy usilovali. Potěší i „Me And The Boys“, která jako kdyby se vracela do sedmdesátých let, do dob prvního průlomu kapely. Jenže větší množství skladeb, které působí spíše jako výplň („The Roaring Silence“, „Fools Gone Crazy“, „It`s Hard Having Fun Nowadays“ a další), způsobilo, že se album rozplizlo, než aby upozornilo na vrcholy.
Ani nedostalo větší příležitost se prosadit. Firma RCA po zjištění, že Holder znovu chystá bojkotovat turné, zařízla jakoukoliv propagaci a nastala podivná doba jakési nečinnosti, kdy se nevědělo, co bude dál. V roce 1989 RCA po vydání kompilace „The Slade Collection 81-87“, kterou došlo k naplnění smlouvy, kontrakt neprodloužila, což situaci nepomohlo. Zájem o novou smlouvu projevilo německo-britské vydavatelství Polydor, ale pro Slade bylo pozdě. Kapela souhlasila s tím, že vytvoří ještě jedno reprezentativnější výběrové album „Wall Of Sound“, což dalo prostor dvěma novým skladbám, hardrockové „Radio Wall Of Sound“ a skvělé baladě „Universe“, ale jednalo se jen o labutí píseň, přestože řada lidí doufala, že by jejich prostřednictvím mohlo dojít znovu k oživení původní magie.
„Nod řekl, že se bojí vylézt na jeviště, aby to nezbabral,“ podotkl Don Powell, čímž kapela odmítla účast na festivalu Monsters Of Rock v Donningtonu, kde je nahradili The Black Crowes. A to byl poslední hřebíček do rakve kapely, protože návrh vydat se na turné bez Holdera byl okamžitě zamítnut. „Naše smlouva s Polydor vypršela a nás ta „rakovina“, která v nás léta bujela, zabila. Ve skutečnosti jsem z kapely odešel já i Nod,“ uvedl Jim Lea. Byla otázka co dál. Slade se ocitli nejen bez frontmana a basisty, ale především bez obou výlučných skladatelů. Netrvalo dlouho a Dave Hill začal spřádat plány, do nichž byl rozhodnut zasvětit i Dona Powella.
|
