Tahle deska je z kategorie neuvěřitelných. Ne proto, že jí vydává bývalý basista The Rolling Stones, ale protože Billu Wymanovi je osmaosmdesát let a pořád ještě má chuť do aktivního muzicírování, přestože před více než třiceti lety, kdy opouštěl kapelu, prohlašoval, že si potřebuje od hudby odpočinout. Ve světle toho, že i v tak kmetském věku vydává novou desku, to vypadá, že si potřeboval odpočinout od narcisů Micka Jaggera a Keitha Richardse, od nichž zažil mnoho ústrků. Byl nejméně výrazným členem, protože nemohl konkurovat hvězdným manýrům Jaggera a Richardse, hudebnímu umu Micka Taylora, výrazné image Ronnieho Wooda ani podivínství Briana Jonese. Nevyhrál soutěž o nejošklivějšího muzikanta na rockové scéně jako kdysi Charlie Watts, zdánlivě byl postradatelný. Když však z The Rolling Stones po třiceti letech odešel, zmizel s ním i kus legendy.
Sólové desky bez výraznějšího povšimnutí vydával už v době působení v britské legendě. Když si potřeboval odpočinout od hektického nahrávání alba „It`s Only Rock N`Roll“, vytvořil vlastní debut „Monkey Grip“, čímž načal řadu, která se vine až do dnešních dnů. Spojnic s debutem je v souvislosti s novinkou „Drive My Car“ docela dost. Jsou stylové, protože Wyman tvoří to, co mu jde nejlépe a na čem vyrostl. Nemá zapotřebí úskoky stranou, jako když si myslel, že mu synthpopová alba z osmdesátých let zajistí více slávy. Ne nadarmo se říká, že starý člověk se ve vysokém věku myšlenkami vrací do mládí. Do šedesátých a možná i padesátých let směřuje i novinková nahrávka. Jenže co čekat od člověka, který má v živé paměti i německé bombardování Londýna za druhé světové války? Svým pojetím je „Drive My Car“ velmi sympatická.
Album klidně mohlo vyjít pod hlavičkou Wymanova projektu Bill Wyman`s Rhythm Kings, který muzikant vedl na přelomu tisíciletí a v němž se obracel ke starým bluesovým standardům. Těch je plná i tato deska, staré coververze se prolínají s vlastními novinkami, přesto album působí jednolitým dojmem. Wyman volí jednoduché výrazové prostředky, takže si při prezentaci skladeb vystačí s málem, proto „Thunder On The Mountain“ od Boba Dylana a titulní „Drive My Car“ mají identický základ, na němž Wyman staví trochu odlišné motivy. Titulní „Drive My Car“ je důkazem toho, že jeho skladatelská studnice ještě nevyschla, skladba disponuje zapamatovatelným refrénem, ačkoliv opěvování aut patřilo spíše na začátek sedmdesátých let. To byl Wyman na tvůrčím vrcholu rovněž.
Některé skladby Wyman pojal jako poctu jiným muzikantům a proto v „Ain`t Hurtin` Anybody“ sběhne ke country, aby se o něco více přiblížil výrazu Johna E. Prinea. Až hračičkovskou práci odvádí v „Light Rain“ od Taj Mahala a v rámci svého předpotopního stylu tlačí na pilu v kompozici od Hanse Theessinka „Storm Warning“. Skladbám dominuje Wymanův hlas, který už vykazuje známky stárnutí, jeho majitel zpívá tiše, leckdy sípe, místy je nucen šeptat, ale to dodává autentickou sílu prožitku. Lze člověku v osmaosmdesáti letech vyčítat, že nezpívá jako v roce 1969? To by bylo trochu přes čáru a proto je nutné vzít věci, tak jak jsou a přijmout fakt, že Wyman nemládne a podle toho jeho výraz vypadá.
S „Drive My Car“ se posluchač dokáže přenést do doby ještě před vydáním prvního alba The Rolling Stones, možná až k deltě Mississippi, do doby úsvitu blues. Pokud jste fanoušky tohoto stylu a chcete slyšet album s patinou starého mistra na sklonku kariéry, je „Drive My Car“ albem pro vás. Pokud chce nablýskanou rockovou desku, jděte od toho pryč.
|
