Že by Nicko McBrain odcházel z Iron Maiden na vrcholu sil se říct nedá. Na těch byl někdy kolem alba „Fear Of The Dark“, kdy s prstem v nose vypálil bubenickou salvu v „Be Quick Or Be Dead“ způsobem, který mu mohl závidět lecjaký mladý borec. Tehdy bylo Nickovi čtyřicet let. S Iron Maiden za všechna léta srostl a stárnul při nich. Jenže bubeník pozná ubývání sil rychleji než kytaristé nebo basista, obzvlášť, když je od ostatních o něco starší. A Nicko jej poznal právě teď. Ne dřív, než to poznali fanoušci, protože už několik let, minimálně od desky „The Book Of Souls“ se vedly debaty o jeho úderu, který se stával méně razantní a jeho hra jako kdyby v některých chvílích kapelu zpomalovala.

Nicko dřel, snažil se věci postavit čelem, ovšem přidružené zdravotní problémy mu dělaly čím dál větší problémy. Zázračně se zotavil z lehké mrtvičky a vrátil se zpět, jenže přišel prosinec 2024 a ten vláček po dvaačtyřiceti letech dojel do konce. McBrain je srdcař a s Iron Maiden zůstane alespoň občas v zákulisí, kde jistě bude sledovat, jak se na bubenické stoličce potí jeho nástupce. O tom, zda byla volba Simona Dawsona správná a zda jej nepostihne podobný osud jako nešťastného Blaze Bayleyho, je zatím předčasné mluvit. V tuto chvíli je třeba před Nickem smeknout a vyjádřit hlubokou úctu k jeho letité práci.

Jan Skala, 10.12.2024