Skutečnost, že Massacre byli u toho, když se kalila death metalová ocel, Kamovi Lee nikdo neodpáře. Přestože nevzpomíná úplně rád na dobu, kdy kapela vydala legendární debut „From Beyond“, dokázal se i přes tvrdé boje s někdejšími spoluhráči k zavedené značce vrátit. Ačkoliv tahle parta neměla nikdy na růžích ustláno a kvůli zpoždění debutu jim průkopnickou roli uzmuli jiní, je v současnosti jednou z formací, která udává tón zbytkům death metalové scény. Ať už zápalem nebo precizně old schoolovým materiálem, který nezapomíná na to, jaký rok se píše. Kam je v Massacre jediným původním členem a podle jeho slov je naprosto nemyslitelné, aby se ještě někdy sešla sestava z dob „From Beyond“ a on se spojil s kytaristou Rickem Rozzem a basistou Terrym Butlerem. Otázka ale je, zda by to bylo třeba.
Lee má po boku dva ostřílené švédské borce Jonnyho Petterssona a Roggu Johanssona a s jejich pomocí vytvořil novou desku. Jejich angažmá byl pro Massacre velmi dobrý krok, nejenže se jedná o zkušené matadory, oba mají stále co říct i po kompoziční stránce, takže svěření hudební složky „Necrolution“ do jejich režie byl šťastný krok. Pettersson i Johansson přijali svou roli s úctou k tradicionalismu a novinkový materiál napsali přesně v intencích klasických Massacre. Tím možná neúmyslně navazují na „From Beyond“, s čímž novinku spojuje Kamův specifický záhrobní murmur, který byl vždy jedním z nejbrutálnějších v death metalovém ranku. Jak tvrdí sám principál, nová deska nemíří přímo k „From Beyond“, ale ještě před něj. Je tedy jakýmsi ztraceným demem z konce osmdesátých let, který ocení zejména staromilci.
Na velké novoty se nehraje. „Necrolution“ je o čistém death metalu a hororové atmosféře, přesně tak, jak to fanoušci milovali už někdy v roce 1990. Trojice společně namixovala ingredience podle té doby, žádný modernější postup než z první poloviny devadesátých let zde hledat nelze. Album je poučené thrashem osmdesátých let, což dokumentuje zejména skladba „The Things That Were And Shall Be Again“, jež má tvrdší a rychlejší pasáže, než by se čekalo, ale poté, co nečekaně vylétne z jejího středu výtečné kytarové sólo, připomene zcela neomylně švédskou melodickou školu. Takových míst je na albu více, čímž „Necrolution“ spojuje floridský a skandinávský death metal, samozřejmě navrch má první složka, ovšem ani ta druhá není zanedbatelná.
Co dělá desku působivou, jsou všemožné mezihry a intra, která dotvářejí hororovou atmosféru a dělají album mnohem zajímavější, než kdyby se jednalo o deseti - dvanácti skladbovou řežbu ve stylu skoro až punkmetalové „Death May Die“, která nejvíce připomene retro záměr nahrávky. Ten je v pořádku, neboť otázka, zda jsou nějaké novoty v úzkém death metalovém ranku, má stále častěji negativní odpověď. „Necrolution“ může s trochou nadsázky působit jako soundtrack k soumraku stylu a pokud k němu přistoupíte takto, odhalí se zvrácená krása díla. Skutečnost, že Leem brutálně odštěkaná poslední skladba nese název „Ad Infinitum: The Final Hour“ může ledacos naznačovat.
S „Resurgence“ a nově i „Necrolution“ jsou Massacre definitivně zpět. Lze zapomenout na poněkud nešťastnou groove metalovou „Promise“, i na nijaký comeback bez Leeho v podobě nevýrazné desky „Back From Beyond“, protože pravá podstata kapely v nich neleží. Je zde. Ač nemůže dosáhnout stejného efektu, jako na začátku devadesátých let, lze Kamovi věřit to, že Massacre ze sebe minimálně na studiové bázi mačkají to nejlepší, čeho jsou schopni. Jak to bude živě, se ukáže, na cesty kromě Leeho vyrazí zcela jiná sestava, než natočila desku.
|
