I když jsou Tokyo Blade bráni za kapelu Nové vlny britského heavy metalu, jsou mnohem více hard rockoví než Judas Priest, Saxon nebo Iron Maiden. Jejich někdejší odklon k zámořskému pojetí rocku v druhé polovině osmdesátých let nebyl ani tak náhodný, jako spíše intuitivní a z této etapy, kterou většina britských kapel odvrhla, žijí Tokyo Blade dodnes. Před osmi lety, s návratem zpěváka Alana Marshe, jenž kdysi nazpíval bezejmenný debut, sestava znovu získala opodstatnění a od té doby kredit party ze Salisbury stoupá. Je vidět, že Tokyo Blade, si užívá znovunabyté jednoty, obzvlášť, když v nichž působí stejní lidé jako v roce 1984, což je už přes čtyřicet let. Tto skutečnost nemá pražádný vliv na zápal, kterým formace disponuje v posledních letech. I když se Tokyo Blade nikdy do první ligy nedostali (a ani nedostanou), jsou z NWOBHM kapel jednou z těch, která je stále při velké síle.
Jejich kariéra je pozoruhodná a rozmanitost některých alb ukazuje, že měli dostatek talentu na to, aby pouze drhli žánrová témata a klišé. O tom nesvědčí pouze „americká epizoda“ alb „Ain`t Misbehavin` a „No Remorse“, ale také modernější, hard rockové věci „Burning Down Paradise“ či „Pumphouse“. U lecčehos byl pouze kytarista Andy Boulton (na „Pumphouse“ pro změnu působí jen Alan Marsh) a jeho kytara a autorská práce je pro Tokyo Blade signifikantní. Nejlépe se uplatní ve stylových vodách osmdesátkového hard n`heavy, jenž je základem i novinky „Time Is The Fire“, která má v úctě první tři alba kapely z první poloviny osmdesátých let, ale také nezapomíná, jaký se píše rok. Energie, která z desky jde, je velmi nakažlivá a kromě Judas Priest a Cloven Hoof by jí Toko Blade mohli závidět snad všichni někdejší souputníci.
S novinkou kapela navazuje na tři roky starou, velmi vydařenou nahrávku „Fury“, která definitivně potvrdila tvrzení, že Tokyo Blade jsou minimálně stejně silní jako v začátcích kariéry. Jestli „Time Is The Fire“ desku „Fury“ nepředčí, tak se jí rozhodně vyrovná. Z desky je až bytostně cítit, s jak velkou chutí a elánem dílo vznikalo. Otvírák „Feeding The Rat“ je příkladem nejčistšího a pro začátek roku 2025 nejlepšího heavy metalového kusu klasického ražení. Velkým překvapením hned na úvod je vokál Alana Marshe, který léty nedoznává žádné újmy a jeho majitel zní jako za mlada, což dokládá vysokými polohami, jež jsou mu stále vlastní. Dokazuje, že (po epizodách s jinými vokalisty) je pro kapelu ideálním frontmanem a jediným mužem, jehož si lze spojovat s vokálním postem v Tokyo Blade.
Rovněž pro instrumentální stránce je nová deska poctivou prací, ale to je fakt, který je u Tokyo Blade samozřejmý. Prim musí hrát skladby, protože ty jediné mohou překvapit a Tokyo Blade na ně měli letos znovu štěstí. Po „Feeding The Rat“ vypustí dvě tvrdé věci v houpavém tempu „Moth To The Fire“ a „Man On The Stair“, přičemž první může být slušným stadionovým hitem (kdyby na takových místech Tokyo Blade hráli), druhá nepostrádá temnější a dramatičtější pnutí, a je ukázkou odvrácené tváře nablýskaných Tokyo Blade. Tu zastupuje zejména skvělá „The 47“, v níž kapela sahá na strop komerčních výletů, podobně jako v „Soldier On“, jejíž cválavé tempo připomene šťastnější chvilky Iron Maiden, ale melodie něco málo dluží losangeleskému glam metalovému hnutí. Epickým vrcholem alba je závěrečná „Ramesses“, monumentální jako pyramidy stejnojmenné dynastie egyptských faraónů. Motivy, které se lehce otírají o orientální vlivy, rozprostřeli Tokyo Blade na ploše více než osmi minut, což ze skladby činí velké finále zdařilé desky, které na síle v některých skladbách ("The Enemy Within", "The Devil In You" či "Written On Blood") ubírá příliš dlouhá, hodinu a čtvrt trvající stopáž.
Sáhnout po Tokyo Blade znamená jistotu toho, že dostanete kvalitní materiál, na němž se podepisují mnohaleté zkušenosti pěti muzikantů, ale ještě nevykazují známky opotřebení, či senility. Modernisté se ušklíbnou, ale pro staromilce bude „Time Is The Fire“ znamenat velice potěšující nahrávku.
|
