"To, co začalo v jistém smyslu jako sen, se stalo zdrcujícím břemenem,“ popsal rozpad kapely Alice Cooper manažer Step Gordon a jedním dechem dodával, jak grandiózní úspěch dosáhla Aliceova první sólová deska „Welcome To My Nightmare“. Nepodařilo se jí dosáhnout prvního místa americké hitparády jako tomu bylo u „Billion Dollar Babies“ či druhého místa jako u „School`s Out“, ovšem i pátá pozice zaručila milionové prodeje a bylo jasné, že Cooper jako sólový umělec může uspět i na vlastní pěst. Bývalí spoluhráči považovali „Welcome To My Nightmare“ za podraz a firmě Warner Bros se nelíbila skutečnost, že deska vyšla u Atlanticu, jakkoliv šlo o spřízněnou společnost. Ihned se začalo mávat smlouvami, hrozit armádou právníků, až Gordon musel ustoupit a další deska se měla znovu točit pro Warnery. Cooper však měl podmínku, že u toho musí být producent Bob Ezrin i kytarista Dick Wagner, s nimiž měl připravený koncept, který měl na „Welcome To My Nightmare“ navazovat. Znovu u toho byl i druhý kytarista Steve Hunter, ale ostatní spoluhráči, rekrutující se z řad muzikantů od Lou Reeda, byli hozeni přes palubu a nahrazeni jinou sestavou.
Nečekaně úspěšnou skladbou z „Welcome To My Nightmare“ byla balada „Only Women Bleed“ a Ezrin trval na tom, že úspěch (skladba dosáhla mezi dvacítku nejhranějších singlů) se musí zúročit na další desce co nejvíce. Bylo jasné, že není možné udělat baladickou desku, ale polovina sedmdesátých let utekla a hard rockové kapely začínaly zmírat na úbytě zájmu. O slovo se hlásily spíše progresivnější spolky nebo party, které hráli takzvaný AOR/Adult Oriented Rock. Stále více se začali prosazovat Kansas či REO Speedwagon, The Eagles slavili ohromný úspěch, ve který už nedoufali a i lidé kolem Coopera věděli, že není možné natočit další „Billion Dollar Babies“ a koneckonců ani „Welcome To My Nightmare“, přestože tématicky na ni nová deska měla navazovat. Znovu se zabývala postavou rockové hvězdy Stevena, který se po nehodě letadla stal upírem a žil dvojí život – rockové hvězdy a zabijáka.
Firma do alba investovala nemalé peníze a proto se točilo v kanadském Torontu, v newyorských Record Plant studiích a také v Los Angeles, kde se Cooper stal králem obnoveného chlastacího spolku Hollywood Vampires, což značně prohloubilo jeho závislost na alkoholu. O tom napsal baladu „I Never Cry“, která měla navázat na úspěch „Only Woman Bleed“, což se, i přes kvality skladby a dobré hitparádové umístění nepovedlo. Příliš se neprosadil ani druhý singl, úvodní „Go To Hell“, který hitparády odmítly, ale Cooper mu věřil natolik, že jej držel v koncertním repertoáru dlouhá desetiletí a často se k němu vrací i nyní. Skladba je jasný tahoun desky, sice nemá hard rockové ostří, ale atmosféra, spojená s chytrým autorským rukopisem Coopera, Wagnera a Ezrina, z ní dělá jednu ze stěžejních písní období kolem poloviny sedmdesátých let. S „You Gotta Dance“ představuje velmi slibný vstup do alba.
To je i navzdory řadě odsudků jak z řad kritiky, tak části fanoušků, pořád zdařilým dílem, přestože nějaké zaváhání se objevuje. Lze to přičíst rychlosti, v jaké deska vznikala, ale také Cooperově narůstajícímu alkoholismu, který se pomalu přestávalo dařit držet v rozumných mezích. Mezi méně povedené či zbytečné věci lze počítat plíživou mantrou „I`m The Coolest“, která kvůli rozplizlé hudební složce nemá patřičnou atmosféru jako měla hrůzostraška „Steven“ z minulé desky. Nezafunguje ani povinně kabaretní „I`m Always Chasing Rainbows“, remake skladby z roku 1917 a zcela nepřesvědčí ani „Didn`t We Meet“, která ukazuje, že se na natáčení a vydání alba příliš spěchalo.
Výrazně zdařilou záležitost dělají z desky chytlavé skladby „Guilty“ či „Going Home“, které ukazovaly, že Cooper (za Ezrinovy a Wagnerovy podpory) se začíná stávat zásadním autorem, ačkoliv talent rozpouštěl v alkoholu. Hořekování nad stále silnější závislostí není jen záležitostí balady, ale je jasně slyšet, jak se problém táhne celým albem, pro Coopera je složité působit rozjuchaným dojmem jako dříve v „Elected“ nebo „I`m Eighteen“. Albu to na kvalitě neubírá a deska ukazuje velmi zdařilý přechod do druhé poloviny sedmdesátých let, která byla o poznání turbulentnější než první část dekády. Když „Alice Cooper Goes To Hell“ vyšla, explodoval punk, a Cooper představoval šťavnaté sousto pro kritiku, která se honila za senzacemi. Album upadlo v nemilost, ale cestu k fanouškům si našlo, ocenění v podobě zlaté desky Coopera neminulo ani teď.
Že je situace mnohem horší než po vydání „Welcome To My Nightmare“, dokreslovala skutečnost, že kapela nemohla vyrazit ani na turné. Vyšlo najevo, že se Cooper musí léčit kvůli ztrátě červených krvinek, ale jasné bylo, že za část problému nese vinu alkohol. Příznačně nazvaná deska „Alice Cooper Goes To Hell“ startuje Cooperův sestup dolů. Zatím byl pouze lehce znatelný, přestože citelný sešup byl takřka za rohem.
|
