Američtí Diatheke mají rádi progresivní death metal. Kapela existuje od roku 2017 a na kontě měla doposud jen eponymní debut z roku 2021 a nyní jim vychází druhá deska „… And The Word Was God“. Diatheke si libují v takřka nekonečných kompozicích (což dokázali už na debutu), a tak má nové album jen šest songů, které vám zaberou celou hodinu. To dává krásný průměr deset minut na skladbu. Stopáž je jedním z problémů nahrávky. Diatheke jsou ukázkovým příkladem skupiny, která ji neumí ukočírovat. Prog metal je sice subžánr, ve kterém se tak nějak dlouhé songy očekávají, ale nic se nemá přehánět.
Dvanáct minut je dlouhá úvodní šleha „The Creator“. První minuty jsou intro s klavírem a lehkou orchestrací, pak přijde kytara, taky řev, a potom už to sviští v moderně death metalovém stylu, americkém a pořádně technickém. Nechybí hromada kytarových vyhrávek, větších i menších sól a také skvěle zakomponovaný klavír. Growling je pořádně „kanálovitý“, až by se hodil spíš někam k slam death metalu. Tam směřují i některé riffy. Jindy se growl změní v řev anebo projev, který můžeme slyšet u moderních death coreových kapel. Docela překvapí, když poprvé uslyšíte i čistý zpěv. Není špatný a působí jak oáza pohody ve změti krkolomných riffů a divokých bicích. Není nikterak úžasný, ale zní dobře, zvlášť když je zdvojený. Ve skladbě můžete slyšet hromadu různých vlivů, od brutálního death metalu k deathcoreu, progresivnímu metalu, djentu či rocku. Chvilku uslyšíte The Black Dahlia Murder, jindy Between The Buried And Me nebo Cynic.
Nejkratší kousek na desce má pouze něco přes šest minut. „The Deciepher“ má zpočátku až symfo-black metalový náboj. Vypadá to na pořádný fofr, ale kapela zabrzdí do středního valivého tempa, které bylo nejčastěji ke slyšení v předchozím songu. Tempo se mnohdy mění, ale ve finále to působí jak jeden velký bordel, který nenabídne příliš mnoho záchytných bodů. Diatheke jsou velmi brutální. Některé riffy doslova zašlapávají do země. Jako opozice k tomu stojí vysoce technicky náročné kytarové party. Změnu částečně nabídne „The Promise“, protože se pořádně ukáží čisté zpěvy. Atmosféru to projasní a hudba je zábavnější. Song nabídne spoustu kytarových sól a také slušně zkomponované orchestrace.
Problém je, že druhá polovina alba nemá nic, čím by alespoň trochu překvapila. Naleznete tu výborné riffy, pěveckou variabilitu, ale vše dohromady působí opakujícím se dojmem. Chybí nějaký záchytný bod či zapamatovatelnější pasáž. I přes složitost hudby, její sofistikovanost (což tak může působit třeba na první poslech), jsou Diatheke jedním uchem sem a druhým ven.
Zní to možná až příliš nespravedlivě vzhledem k hudebnímu umu kapely. Je skvělé, jak dovede hrát, i vokálně je vše v pořádku. Kdo má rád bláznivý math metal ve stylu The Dillinger Escape Plan (jsou slyšet některé pasáže, které je mohou připomenout, ačkoliv celkově jsou Diatheke úplně někde jinde), či extrémní prog, jakým se prezentují Between The Buried And Me, tak by si zde mohl svoje najít. Co se týče skladatelství, ani do jedné z těchto kapel Diatheke ještě nedorostli.
„… And The Word Was God“ je dlouhé album, které nedokáže udržet posluchačovu pozornost. Začátek nahrávky má potenciál zaujmout, ale délka songů je takřka ubíjející. Díky tomu výsledný dojem není uspokojivý.
|
