Rok 2025 je rokem Dream Theater, hlásají propagační slogany, zdůrazňující, že zkraje letopočtu je potvrzen návrat ztraceného syna, bubeníka Mikea Portnoye, do lůna mateřské kapely. Portnoy je považován za jednoho z nejlepších bubeníků na světě a jeho vliv nepřiznávají jen hráči v tvrdém hudebním ranku, ale Portnoyův velký přesah je cítit v jazzu, funky i vážné hudbě, a pro Dream Theater byl v minulosti skoro až životně důležitý. Jeho neuvěřitelná hra šokovala nejpozději v roce 1992, kdy v singlu „Pull Me Under“ předvedl takový výkon, že rockoví fanoušci padali do mdlob a hudební publicisté tahali nejvyšší známky. Když kapelu v roce 2010 opustil, leckdo to přirovnat k tomu, že nad Dream Theater podepsal ortel smrti. To je však velice nadnesené, protože kapela byla vždy o pěti extrémně talentovaných muzikantech, ne jen o bubeníkovi.
Bylo by velmi jednoduché šmahem zavrhnout éru, kdy na bubenické stoličce seděl Mike Mangini. To je rovněž skvělý hráč (ačkoliv ne takový šílenec jako Portnoy) a kapela příliš nestrádala ani při studiové tvorbě. „The Astonishing“ je její nejhorší album, ale „Distant Over Time“ i „A View From The Top Of The World“ lze směle porovnávat s alby (tedy kromě svaté dvojice „Images And Words“ a „Awake“), které Dream Theater natočili s Portnoyem. O bubeníkovi to opravdu není, ačkoliv je dva roky starý návrat logický a nadmíru smysluplný. Fanoušci jásali zejména z pocitu, že mají ovečky znovu pohromadě a pamětníkům se líbil nostalgický nádech věci. Jenže kdyby comeback nenásledovalo dobré album, snažení by přišlo vniveč. O tom, že Dream Theater mají docela slušně nabito, svědčil pilotní singl „Night Terror“, který však, jak už to bývá, představil desku v nejlepším světle.
Zbytek mohl zklamat, protože Dream Theater si vybrali opět obtížnější cestu k posluchačovým uším. Novinka „Parasomnia“ volí lehce jiné vyznění než poslední dvě desky, které šly směrem k větší srozumitelnosti a zdánlivému zjednodušování schémat. Kapela nabízí pravý opak, jakoby se se starým kumpánem oddala nekončícím progmetalovým orgiím, ve snaze demonstrovat, čeho všeho je s Portnoyem schopna docílit, neboť Mike v mezičase v rámci The Winery Dogs i Sons Of Apollo volil přístupnější hard rockový model. „Parasomnia“ je jeden z nejméně přístupných kousků v diskografii Američanů, který sází na velmi temnou atmosféru, podporující konceptuální schéma ohledně náměsíčnosti a nočních můr. Už obal vypovídá o tom, že nepůjde o žádnou selanku a prosluněnou záležitost. „Night Terror“ zaskočila fanoušky tvrdým metalovým soundem a temnými náladami, kam kapela vpašovala velmi výrazné melodie. To na jiných místech desky už tak samozřejmé není.
Druhý singl „A Broken Man“ naznačil, že po kytarové stránce půjde více než o vzletná sóla Johna Petrucciho (ačkoliv ani ta nechybí) o riffovou záležitost, která bude nejtemnější a nejtvrdší deskou od alba „Train Of Thought“. V tomto duchu se nese i třetí singl „Midnight Messiah“, který skoro dokonale osciluje mezi tvrdě metalovým refrénem a odlehčenějšími slokami. Společně s baladickou „Bend The Clock“ jsou jakýmsi středobodem desky pro posluchače, kteří mají rádi přístupnější (dá-li se o něčem takovém v případě alba mluvit) formu Dream Theater. A to i s vědomím, že „Bend The Clock“ není ze stejného těsta jako hitové balady „Another Day“, „Hollow Eyes“ či „Through Her Eyes“ a komerčně laděné skladby „Innocence Faded“ či „I Walk Beside You“ na desce místo nemají.
Tyto čtyři věci ukazují přívětivější tvář současných Dream Theater, protože druhá polovina desky znamená pád do skutečné temnoty. Pokud pomineme nervní úvod v instrumentální „In The Arms Of Morpheus“ a zbytečný minutový předěl „Are We Dreaming?“, jsou tu dvě předlouhé kompozice, které jsou exhibicí všech čtyř instrumentalistů a které zpěváka Jamese LaBrieho trochu odsouvají na druhou kolej. V „Dead Asleep“ si hlavní slovo bere Petrucci s Portnoyem, kteří si mezi sebou přehazují riffy a breaky jako za starých časů, ovšem skutečnost, že jedenáctiminutová skladba je postavena na pochodovém rytmu, do něhož jako kladivo buší Petrucciho kytara, ubírá na působivosti. Závěrečná „The Shadow Man Incident“, roztažená skoro na plochu dvaceti minut, je záležitostí zejména pro otrlé posluchače, kteří budou mít trpělivost stále rozbíjet tvrdou slupku skladby. Pokud přes ni proniknou dovnitř, vyvoleným se odkryje pravá podstata Dream Theater a smysl jejich konání.
Dramatickým a složitým zaměřením jako kdyby se Dream Theater chtěli vrátit zpět v čase někam k albům „Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory“, „Six Degrees Of Inner Turbulence“ nebo „Systematic Chaos“. Když bylo jasné, že více proti proudu času se Dream Theater dostat nedokáží (chybí ji Kevin Moore a Derek Sherinian), „Images And Words“ s „Awake“ zůstanou nepokořeny, a tak odvážné dílo jako „Falling Into Infinity“ už kapela nenatočí, je tohle asi přesně ten prostor, kde fanoušci chtěli kapelu mít.
|
