Manic Street Preachers se už dávno zakonzervovali v čase a prostoru, a spíše než úderná rocková kapela, jakou byli v začátcích, jsou hudební instituce, která vymyslela vlastní styl, udělala jej snadno poznatelný, ale když se z jeho osidel pokoušela uniknout, dostala za to vždy přes prsty. Dnes se o něco takového nesnaží, spíše si poslední desetiletku hýčká své jisté a tvoří desky ve stylu specifického pop rocku s nádechem alternativy a občasného velmi opatrného návratu k někdejšímu rebelství. Doba, kdy se čtveřice výrostků potloukala s podmalovaným očima ulicemi Cardiffu a bezostyšně ukazovala prostředníček na všechno, co mělo něco společného s britských systémem, je pro Manic Street Preachers dávno pryč, a i když se jim po ní zasteskne, je nad slunce jasnější, že skončila se zmizením kytaristy Richeyho Jamese před třiceti lety. Hudebně byl sice nejpostradatelnější, ideologicky však nenahraditelný.
Bez něj Manics definovali novou tvář singlem „A Design For Life“ a velmi úspěšným albem „Everything Must Go“, a to je poloha, z níž těží dodnes. Je to mnohem neškodnější tvář kapely, prověřená řadou kvalitních alb, přičemž nevadila ani popovější díla „Lifeblood“, „Rewind The Film“, či minulá „The Ultra Vivid Lament“, na níž navazuje i novinka „Critical Thinking“. Neklade si za cíl přednášet nejtěžší obvinění nespravedlivého světa, spíše popisuje reálný život. Z pozice básníků dělnické třídy, kteří se dávno stali milionáři, ale na své kořeny nezapomněli. Z pozice zkušených, ostřílených mazáků, kteří nejenže ví, o čem život je, ale nepostrádají patřičný nadhled, který jim umožňuje věci vidět jasněji, než v dobách „The Holy Bible“. Ale také z pozice muzikantů, kteří vědí, že vrchol mají dávno za sebou, natáčí desky pro své potěšení a pak teprve až pro armádu věrných.
Na novince překvapí úvod v podobě titulní věcí, zejména ty, kteří neznají kořeny Manics, ležící v dobách punkové revolty. Otvírák „Critical Thinking“, přednášený basistou Nickym Wirem, výrazově čerpá z The Clash, z období desek „London Calling“ či „Sandinista!“, a dává albu na začátku až nečekaně post-punkovou a temnou tvář. Není to reprezentativní vzorek, ale koření, jimž trojice novou kolekci ochutila. Od singlu „Decline And Fall“ se atmosféra pročišťuje, sound se stává mnohem jasnější a fanoušek má možnost znovu zakusit hitovou stránku této party. Není to sice nic, co by neznal už z dřívějška, ale Manics jsou natolik schopní skladatelé a muzikanti, že dokáží i ze stejné (či minimálně podobné) vody, z jaké kdysi vyvařili největší hit „If You Tolerate This Your Children Will Be Next“, vytěžit další velmi dobře poslouchatelné skladby. Na novince je jejich koncentrace velmi silná, pravděpodobně nejsilnější od časů trestuhodně podceněné desky „Lifeblood“.
Album nikam nepospíchá, spíše volně plyne, nenuceně leze posluchačovi do uší, ovšem ten zjišťuje, že velkých hitů je na něm tentokrát pomálu. Kapele se nepodařilo zopakovat šlágry z minulosti a nedosáhla ani na hitovost skvělého otvíráku z minulé desky „Still Snowing In Sapporo“, přesto se „Critical Thinking“ poslouchá velmi dobře. Je velmi vyrovnanou kolekcí, ve které žádná skladba výrazně nevyčnívá. I „Deleted Scenes“ jako připomínka tvrdší minulosti může dobře fungovat vedle popově rozmáchlé „My Brave Friend“, či podobně laděné „Dear Stephen“, jež má skoro až oslavný charakter. Nejvýraznější věcí je skvělá „People Ruin Paintings“, i když ani ona se velkým trhákem pravděpodobně nestane. Nehraje si na vlastním písečku, ale svůj šarm dává všanc desce, která nepostrádá zasněnou, typicky manicsovskou atmosféru, jež je léta určující pro styl kapely.
„Critical Thinking“ snad ještě více než minulé desky ukazuje, jak kapela stárne. Dělá to ale šikovně, nejde o žádnou sentimentální selanku, ale o desku, která je tvořena s nadhledem brzkých šedesátníků, kteří jsou už nečekaně klidnější a řešení problémů světa přenechávají jiným. Ostatně, kdo by jim dnes uvěřil fackovací slogany „Repeat“ či problémy sotva odrostlých puberťáků z „Motorcycle Emptiness“?
|
