Na to, že irský zpěvák Robin McAuley žil dvacet let v ústraní mimo světla reflektorů, je v posledních letech velmi činný. Znovu působí (ač ne na plný úvazek) u Michaela Schenkera, je členem i superskupiny Black Swan, s níž vydal dvě alba. Nezapomíná ani na sólovou kariéru, kterou se nejprve pokoušel nastartovat na konci devadesátých let, kdy však jeho nejlepší sólové album „Business As Usual“ ošklivě propadlo a bylo na dlouhá léta posledním počinem, dokud se nedostal na seznam pohlavárů společnosti Frontiers Music. Ti vytáhli nejednoho někdejšího žolíka ze zapomnění a vrátili jej zpět do hry. O takových aktivitách si můžete myslet ledacos, obzvlášť když desky, které sekají jako Baťa dřeváky, svádějí ke hře „najdi deset rozdílů“, ale co se týče McAuleyho, jeho návrat trochu smysl má. Ne proto, že by byl ve znamení nějaké převratné hudby (vše má pořád italský otisk), ale proto, že jeho hlas na poli melodického hard rocku patřil vždy k suverénně lepším.
McAuley nemůže už dělat tak skvělá alba, jaká natočil s Michaelem Schenkerem, ale přece jen je natolik schopným umělcem, aby dokázal udržet laťku kvality na nadprůměrné úrovni, pod níž se nejde ani v okamžiku, kdy se jej italský tým snaží napasovat do své formy a tím z jeho alb po stránce hudební činí rutinní záležitost. Ani na „Soulbound“ nečekejte nic, co by přepisovalo pravidla hard rocku, ale spíše běžnou práci, která čerpá z řady stylových klišé, v nichž skladby mají podobnou formu, jako je tomu u řady dalších umělců, a kde se úzkostlivě dodržují pravidla s cílem neurazit ani jednoho ze starých fanoušků. McAuleyho dnes poslouchají v zásadě lidé ve věku 50+ a jim se deska šije na míru. To je na této nahrávce (stejně jako v existenci Frontiers Music) nejdůležitější a umělecké vyjádření hudebníka stojí až na dalších místech. Experimenty se netolerují, protože i fanoušci jsou úzkostlivě konzervativní.
„Soulbound“ klade důraz na to, co McAuley dokázal a stejně jako minulá „Standing On The Edge“ je po stránce kompoziční jakýmsi kompilátem už vydaného. Slyšíte nové skladby, leckteré velmi dobré, ale řada z nich je zaměnitelných s jinými z Robinovy tvorby. Ale když se přenesete přes šťouravou otázku, jaký je smysl toho, že deska vyšla, když McAuley nemůže nikdy překonat „Perfect Timing“, „Save Yourself“, či „Business As Usual“, zjistíte, že jde o dobrou nahrávku, jejíž devizou je zpěv hlavního protagonisty. Když se do něho zaposloucháte, zjistíte, že vykazuje lehké známky opotřebení - v „The Best Of You“ přestávají rychlému heavymetalovému cvalu McAuleyho hlasivky stačit, ale to je drobná výtka, protože jinde vás ani nenapadne, že zpěvákovi už bylo sedmdesát.
Robin tvrdil, že „Soulbound“ bude tvrdším dílem, než obě předchozí desky, které pro Frontiers natočil. Je to krok dobrým směrem, protože oproti minulé „Alive“, která vykazovala až moc velké známky stagnace, jde o zdařilejší nahrávku. Fungují na ní jak tvrdší momenty „Til I Die“ nebo „Let It Go“, v nichž zpěvák sahá na hranice svých možností, ale i jemnější věci jako „Crazy“, které mu po stránce technické sedí lépe. Když přijde s vrcholným číslem „Wonders Of The World“ vyvažuje tím jalovější místa v podobě „Born To Die“ a „One Good Reason“, v nichž typicky rutinní přístup Italů nadchnout nemůže. Jenže mohlo být hůř, protože moc dobře víme, co jsou kutilové okolo Alessandra Del Vecchia (ten se na desce pravděpodobně nepodílel) schopní vyprodukovat.
Album je určené zejména pro žánrové fanoušky a pro obdivovatele McAuleyho hlasu. Větší přesah asi deska mít nebude, ale i tak jde v dnešní době o jednu z lepších stylových nahrávek, která ovšem nedá zapomenout na majstrštyky z minulosti.
|
