Když si Petr Janda nechal demonstrativně odstříhnout dlouhý vlas na rozloučení s Olympicem, byl začátek devadesátých let. Tehdy tvrdil, že končí, ale věřil tomu málokdo. Uběhl pouhý rok a Janda s kapelou stál znovu na pódiu. Od té doby jej taková věc už nenapadla a nyní, když je mu třiaosmdesát a nárok na odpočinek by dávno měl, to pořád vzdát nechce. Důkazem je nová deska "Bombarďák", která zavdává důvod Olympic znovu srovnávat se slavnějšími souputníky The Rolling Stones. Ne proto, že by hráli stejnou hudbu, ale proto, že je to v podstatě stejný přírodní úkaz. Janda je ještě o rok starší než Jagger s Richardsem, ovšem to už se v takovém věku nepočítá. Víc snad dokázal pouze stonesovský kolega Bill Wyman, který loňskou sólovku vydal v osmaosmdesáti, ale i to možná Jandu ještě čeká.

Muzikant z matičky stověžaté ukazuje směr už od začátku šedesátých let, což je taková doba, že ani nejde v jednom úvodníku obsáhnout. Z původního rokenrolu, který přišel hned po častuškách, vyšlapal Janda cestu několika generacím, nebál se punku ani metalu, což platí stále. „Bombarďák“ je na poměry třiaosmdesátiletého chlápka tak odvážná deska, že už jen za to si jí člověk musí vážit a dokáže zavřít oko i před jejími neduhy. Deska ani nereflektuje to, že životní tempo frontmana je mnohem volnější, záda i nohy více bolí a už se ani tolik nekouká po ženských. Pokud je v tuzemských hudebních podmínkách jednotka dlouhověkosti, je to jistě jeden Janda.

Jan Skala, 2. 4. 2025