Upírat Michaelovi Schenkerovi zásluhy o vývoj rockové hudby, zejména její tvrdší odnože, by bylo pošetilé. Německý hudebník, který zakládal Scorpions, aby posléze z britských UFO udělal hvězdu první velikosti, byl vždycky velice schopným a inspirativním muzikantem. Aby také ne, když ovlivnil celou generaci dalších kytaristů, a fakt, že se k němu hlásí Kirk Hammett (Metallica), Alex Skolnick (Testament), George Lynch (ex-Dokken) nebo John Petrucci (Dream Theater) přejít jen tak nelze. Jenže Michael se už léta prezentuje jako docela pilný skladatel a to je věc poněkud odlišná. V osmdesátých letech se takové věci přehlížely, protože desky pod hlavičkou Michael Schenker Group nebo McAuley Schenker Group byly docela silné, ačkoliv prvoligoví hráči, jako jeho kdysi domovští Scorpions, byli přece jen o kus před ním.
Schenker tvoří pořád a je už jedním z mála muzikantů, kteří jsou stále činní už od konce šedesátých let. Desek má na kontě skoro nekonečnou řadu, ovšem bez toho, aby dokázal vytvořit vrcholové dílo. Nepomohlo mu, že vrátil do hry značku Michael Schenker Group, s níž chtěl zadrnkat na nostalgickou strunu a proto si přizval několik pěvců, kteří v dávných osmdesátých lemovali jeho kariéru. Z té doby po jeho boku působí Robin McAuley, který se jeví být stabilní oporou jeho týmu a proto je součástí novinky „Don`t Sell Your Soul“. Na ní Schenker angažoval mladého pěvce Erika Grönwalla, epizodního vokalistu amerických Skid Row, což byla věc, která se mu mohla vyplatit, leč neděje se tak. Grönwall se trochu nepochopitelně dělí o vokální party s další třemi pěvci, ať je to výtečný McAuley (jeho angažmá se dá pochopit) nebo mnohem méně přesvědčivý Michael Voss (ex-Casanova, Mad Max) a Roberto Dimitri Liapakis (Mystic, Prophecy, Steel Prophet). Album to ubírá na síle a skutečnost že se znovu nepodařilo vyprodukovat několik alespoň žánrových, hitů, z „Don`t Sell Your Soul“ nedělá událost sezóny.
Úvod má deska dobrý, protože titulní věc i „Danger Zone“, v nichž se představuje Grönwall, mají dostatek energie, tah na bránu a slušné melodie, kdy víte, že posloucháte muzikanty, kteří ví, zač je toho loket. Grönwall se nepouští do žádných zbytečných vokálních eskapád, ale i tak skladbám dává dostatek síly. To samé platí pro „Eye Of The Storm“, což je velká chvilka pro Robina McAuleyho, jenž ukazuje, že i po sedmdesátce se může měřit s mnohem mladšími vokalisty. Že všechno není úplně v pořádku vám ale dojde velice záhy. „Janey The Fox“ s trápícím se Vossem desku poprvé pošle někam k hranici průměru. Sešup se tento zpěvák pokusí zachránit s energickou „Sign Of The Times“, v níž se vybičuje k lepšímu výkonu, ovšem jeho projev je i tak zcela nedostačující na předchozí dva borce a je jednou z věcí, která táhne album k zemi.
Situaci zachraňuje Grönwall s baladičtější „The Chosen“, aby vzápětí Liapakis zemitým a nezajímavým projevem pohřbil energickou „It`s You“, jež se jeví jako další přehmat desky. O trochu lepší je McAuleyho „Sixstring Shotgun“, i když je znát, že se také hodně vařilo z vody. Na lepší strunu zahraje „Flesh And Bone“, která znovu ukazuje, jak je pro desku důležité míti Grönwalla, jenž dokáže přesvědčit i ve chvíli, kdy pouze deklamuje jako v závěrečné dvoukopákové vypalovačce „Surrender“. Ta není bůhvíjakou hymnou, ale Schenkerův fanoušek si v ní přijde na své, neboť Mistr vytáhne skvělé riffy a sóla. Jenže ani z toho se nová nadčasová klasika vytvořit nedá.
Pro Schenkerovu tvorbu posledních let je příznačné, že přichází v zásadě jen s rutinní deskou, která v žánrovém ranku obstojí (že by to bylo jen díky osobnosti kytaristy…?), ale žádné zázraky od ní nečekejte. Je sympatické, že se Michael nechce vzdát nové tvorby, ani když má sedmdesátku na krku, ale pokud by vzal nejlepší skladby ze všech tří post comebackových alb, dal by dohromady jednu vynikající desku.
|
