Obrovský respekt, jaký měly Paradise Lost, Anathema nebo Tiamat v polovině devadesátých let, kdy vydávali svá klasická díla, na konci stejné desetiletky takřka zmizel. Souviselo to s dramatickou změnou stylu, kterou si všechny kapely prošly a během ní se snažili znít spíše jako Pink Floyd (Anathema), Depeche Mode (Paradise Lost) nebo The Sisters Of Mercy (Tiamat), čímž ztratily část osobitosti a většinu toho, za co je fanoušci obdivovali. Všechny formace s tímto přístupem narazily a v případě Tiamat se tak poprvé stalo s albem „Skeleton Skeletron“, jež nenavázalo na geniální díla minulosti a ukázalo kapelu v mnohem písničkovější a obyčejnější poloze. Část starých fanoušků nad kapelou zlomila hůl, a i když přibyli noví, o kultovním postavení z minulých let nemohla být řeč.
Johan Edlund se ale tvářil spokojeně. Vypadal vyrovnaně, a i když si stále zachovával vyšinutý pohled na promo fotkách, doba halucinogenního šílenství „Wildhoney“ a „A Deeper Kind Of Slumber“ se zdála být minulostí. Ruku v ruce s tím šel vývoj tvorby, která byla mnohem pozitivnější a prosluněnější, přičemž náznaky toho, že Tiamat byli doom metalová kapela, se objevují velmi sporadicky. Proto se jako překvapivý jevil návrat kytaristy Thomase Peterssona, který do kapely naskočil takřka bezprostředně po vydání debutu „Sumerian Cry“ a jeho hra byla velmi důležitou složkou desek „The Astral Sleep“ a „Clouds“. „Skeleton Skeletron“ (stejně jako „Wildhoney“) vynechal, ale oznámení o jeho návratu zrychlilo tep nejedno fanouška. Že by předznamenávalo návrat Tiamat do doom metalových bažin nebo k hypnoticky snovému „A Deeper Kind Of Slumber“? Chyba lávky, neomezeným šéfem byl vždycky Edlund a ten neměl sebemenší chuť tvořit další „The Sleeping Beauty“.
Přelom milénia Edlund prožil v klidu, ovšem ani jemu neuniklo, jak na scéně sousedního Finska vybuchla supernova HIM. Její předák Vile Vallo, ač o pár let mladší, vzešel z prakticky stejného prostředí jako Edlund a Tiamat citoval několikrát jako svou oblíbenou kapelu. Jeho tvorba měla dostatečně tvrdé kytary, ale i silné melodie a texty dotýkající se lásky, romantiky i temnoty, a to bylo přesně to, po čem Edlund toužil. Proto se HIM, mající na kontě magnum opus „Razorblade Romance“, stali předzákladem tvorby Tiamat v nejbližší budoucnosti. Tiamat a skladby o lásce? Edlund se nechal inspirovat, protože v životě zažíval harmonické období a neměl potřebu nořit se do hlubin temnoty.
Desce se nedají upřít dobré skladby, protože „Vote For Love“ (s hostující dánskou zpěvačkou Trillou Palsgaard) je hit s velkým H, ale zavádí Tiamat ještě více do vod komerčního gothic rocku, čímž logicky ztrácí další procenta původní výjimečnosti, a když se kapele přece jen zachce tvrdších chvilek, které zavánějí mnohem sofistikovanějším a umělečtějším přístupem, většinou jde o slabší kompozice, nad nimiž si starý fanoušek jen povzdechne. Takový přístup zafunguje bezchybně pouze na začátku desky, v úvodní „The Return Of The Son Of Nothing“, která alespoň částečně dá vzpomenout na časy hojnosti, ale jinde nadchnout nedokáže. Následující „So Much For Suicide“ ukazuje všechny nešvary, které tvorbu Tiamat zaplevelily a ukazuje přístup, jaký hodlá Edlund razit na celém albu. Zkreslené kytary zní „jen tak, aby se neřeklo“, klávesové plochy jsou čím dál dominantnější a medový hlas hlavního protagonisty zavání místy lehkou deviací.
Při zkoumání alba lze narazit na vcelku dobrá místa, například „Fireflower“, „Angel Holograms“ a nečekaně tvrdá „Sumer By Night“, která jako jediná s trochou fantazie odkazuje na časy alba „Clouds“, jsou kompozice, které album drží nad vodou a brání tomu, aby se Tiamat utopili skoro až v pop rockovém balastu. Finále desky „Heaven Of High“ a „Too Far Gone“ představuje Edlunda jako romantického baladýra s akustickou kytarou v ruce, a to už bylo moc i na fanoušky, kteří kapelu objevili na minulé desce „Skeleton Skeletron“. Závěr nastolil v době vydání otázku, kam až Tiamat na dalším album zajdou. Stanou se z nich The Eagles nebo rovnou Backstreet Boys?
Jestliže „Skeleton Skeletron“ ukázala, že zlaté časy Tiamat končí, ale stále ještě není tak zle, „Judas Christ“ spíše vyvolávala otázky, zda je kapela schopna sebereflexe, protože její vývoj nabral nechtěný kurz. Edlund hýřil spokojeností, ale dostal studenou sprchu, když deska, na níž komerčně velmi sázel, vykázala nejhorší výsledky od časů „Clouds“. V tu chvíli bylo jasné, že další krok blíž ke komerci by byl zbytečný.
|
