I když šlo o sestavu se zpěvákem Blazem Bayleym a koncert v Malé sportovní hale, bylo vystoupení po boku britských iron Maiden jedním z vrcholů kariéry Vitacitu, který ale musel záhy řešit novou trhlinu v sestavě, protože sbohem mu dal zakládající člen, kytarista Pavel „Kuře“ Hejč. Ten nedlouho předtím natočil album „Život není kriminál“ s kapelou Corona, ale především se chtěl věnovat studiové práci, což dokázal velice brzy prací pro folkovou formaci DRC a bigbítový Wizard. Jeho odchod pro kapelu neznamenal zásadní zlom, ač ji opustil muž, který před dvaceti lety stál u jejího zrodu a byl jí věrný takřka po celou kariéru. Náhrada se ukázala být docela snadná. Z Kreysonu se Karel Adam a Daniel Hafstein znali s kytaristou Liborem Matejčikem a ten byl v tu chvíli volný, neboť mu znovu zkrachoval jeho Motorband a nabídka do Vitacitu byla nasnadě.
Do roku 1996 Vitacit nevstupoval pouze s novým kytaristou, ale také s materiálem na nové album, které mělo navázat na dobře přijatou desku „Navostro“, a definitivně etablovat kapelu na tuzemské scéně. Na té Vitacit patřil k respektovaným pojmům i přesto, že nestál na vrcholu zájmu jako v osmdesátých letech. Pro pamětníky znamenala obnovená existence a s ní spojené koncerty, připomínající nejen dobu „Vzhůru přes oceán“, ale i zlatá osmdesátá léta, velkou událost. Kapela nehodlala těžit pouze z nostalgie, protože Doležal vždy spíše hleděl dopředu a připomínky minulosti bral jako splácení dluhu fanouškům z dob socialismu. I z toho důvodu nový materiál, který vznikal ještě částečně v době před Hejčovým odchodem, navazuje na brutální comebackovou „Navostro“, ačkoliv nejde o jednovaječné dvojče. Chvílemi to vypadá, jako kdyby se Vitacit zalekl toho, kam až je schopen v kytarové tvrdosti zajít a částečně zařadil zpátečku.
Změny doznal vizuál alba „Zaživa mrtví“. Pokud si odmyslíme skutečnost, že znovu chybí klasické logo, objevuje se na obalu kromě názvu Vitacitu Doležalovo jméno. Tento fakt potvrzuje někdejší tvrzení Luďka Adámka, že Dodo po dávném Křížkově odchodu začal v rámci Vitacitu tvrdě prosazovat vlastní osobnost a své hudební nápady. „S Kuřetem se shodujeme na tom, že pro Doda je lepší nějaký Dodo band, tři dobří muzikanti, kteří budou hrát, co on bude chtít,“ řekl Adámek a historie mu mnohokrát dala za pravdu. „Zaživa mrtví“ byl jeden z takových případů, protože po Hejčově odchodu se Doležal stal definitivně středobodem existence Vitacitu a spoluhráče (ač Karel Adam byl posledním zakládajícím členem kapely) odsouval spíše do pozadí. Deska je tedy především o něm, než o nějaké kapelní soudržnosti.
Na „Zaživa mrtví“ je docela dost styčných bodů s „Navostro“, přesto má album tradičnější výraz než deska předchozí, a už jen přítomnost balady „Noci jsou zlý“, která se postupem let stala oblíbeným kusem českých rockových rádií, dává nahrávce rockovější nádech, stejně jako několik dobře slyšitelných odkazů na „Vzhůru přes oceán“. „Voddělanej“ je jasným pokračovatelem „Lovce lebek“ zejména kvůli podobně laděné sloce, „Johanka“ díky šlapavému tempu spadá někam mezi „Sibylu“ a „Zvony“, a její výrazně melodický refrén odkazuje až do osmdesátých let. „Buldok“, „Hamlet v rauši“, titulní „Zaživa mrtví“ a závěrečná „Indickej drak“ věrně navazují na tvrdost „Navostro“ a jejich temnější atmosféra ukazuje, že Vitacit stále kráčel ruku v ruce s dobou, protože v těchto skladbách se nejvíce hraje podle pravidel poloviny devadesátých let.
Dopad „Zaživa mrtví“ byl menší než v případě „Navostro“, přestože v porovnání jde o lepší desku. Šlo zejména o to, že doba se čím dál více měnila, tón rockové scéně (i evropské) začaly udávat experimenty a vše dostávalo více alternativní nádech. Dalším důvodem, proč deska vcelku zapadla, bylo tříštění sil, protože v době, kdy měl Vitacit nahrávku propagovat, Doležal dodělával album předělávek „Dodo hraje Hendrixe“, která vyšla v roce 1997. Vitacit byl na druhé koleji a stěhoval se stále častěji na vesnické parkety, kde hudba z alb „Navostro“ a „Zaživa mrtví“ narážela na nezájem publika, které čekalo na „Poutníka životem“ a „Já chci se ptát těch králů“. Pro Doležala se stala další existence kapely prakticky nemožná a v roce 1998 oznámil její konec.
Zdánlivě definitivní, protože další roky na jméno kapely padal prach. Zlom přišel v roce 2009 ze zcela nečekané strany, pojem Vitacit se rozhodl k životu vrátit Ladislav Křížek. Spolu s ním se do věci obul znovu Luděk Adámek i Pavel „Kuře“ Hejč a ve hře byla i účast Miloše Doležala. Když mu byla předestřena vize projektu, který se měl zabývat pouze nostalgií a přehráváním skladeb z osmdesátých let, rychle vycouval, protože s albem „Despekt“ právě připravoval restart sólové kariéry. Místo něho se v sestavě objevil kytarista Kreysonu Radek Kroc a sestavu doplnil bubeník téže kapely Zdenek Pradlovský. Vše ale postupně vyšumělo do ztracena a od roku 2015 místo Křížka v sestavě figuroval Dan Horyna, s nímž se vzpomínalo na dobu ještě starší.
Dnes prapor Vitacitu drží nad vodou hlavně Luděk Adámek, jemuž občasně sekunduje Pavel Hejč. Chvílemi došlo k faktickému obnovení sestavy z alba „Máte se hnout“, ale postupně se Adámek obklopil novými muzikanty, s nimiž údajně plánuje natočit novou desku. To vše mimo objekt hlavního zájmu fanouškovské obce, neboť Vitacit funguje spíše jako klubová kapela či parta, která dokáže nasytit nostalgiky na tematických akcích či vesnické zábavě. Vzhledem k tomu, že v dějinách české (či československé) rockové hudby jde o pojem stále velmi respektovaný, to je docela málo. Za padesát let od založení Vitacit zažil nejeden vrchol i pád, ale je třeba zůstávat optimistou a věřit tomu, že ještě jeden ze světlých okamžiků na něj v blízké budoucnosti čeká.
|
