Rage slavili deset let od vydání prvního alba. A nebyl by to Peavy Wagner, aby oslavy nepojal svérázně – jiní podobné události odbydou prostým souhrnem největších hitů, Peavy zvládl jednou ranou zabít hned několik much naráz. Jednak představil novou sestavu, jednak se rozloučil s vydavatelskou firmou a ve finále nabídl fanouškům relativně nové album. Takže pěkně popořadě.
Manni Schmidt dal přednost rodině, což při jeho umění a tříčlenné sestavě byla rána značně citelná. Nicméně řešení se našlo poměrně záhy – bubeník Chris Efthimiadis hodil lano svému bráchovi Spirosovi. Ten však hráčsky za Mannim přece jen zaostával a tak se po téměř sedmi letech Rage vrátili ke dvěma kytarám. Sestava, která spolu vydržela pět let (a jejíž konec byl poměrně tristní), během kterých natočila pět alb je vlastně jediným složením, při kterém můžeme zapomenout na vypočítávání Peavyho hvězdných spoluhráčů. Přesto, za působení bráchů Efthimiadisových a Svena Fischera vznikla jedna z největších pecek v diskografii Rage.
Noise. Svými praktikami takřka vyhladili Helloween, nespokojenost s jejich účetními metodami zavládla i u Rage. Přesto vzájemné vztahy byly zřejmě natolik korektní (a nebo zvítězil Peavyho skvělý vztah k fanouškům) , aby Peavy se svými novými kumpány rozlučkovou párty neodflákli a - byť je to díky způsobu vzniku poměrně paradoxní – natočili jedno ze svých nejkompaktnějších alb.
Paradoxní proto, že „10 Years In Rage“ je silně vzpomínkovou záležitostí, při které Peavy Wagner důkladně zatřásl šuplíkem, vyklepal z něj staré zapadlé nápady a spolu s částečnou autorskou výpomocí Efthimiadisů je opracoval do formy roku 1994. Výsledkem je nekompromisní, přímočaré a divoké album, bez jakýchkoliv kliček, vlastních badatelských pokusů či kompromisů. Na kterém si Rage opět přičuchnout k thrashovým zběsilostem, na kterém opět nesmiřitelně zuří ve svých hrubě melodických kouscích, ve kterém dostatečně prezentují své umění a ve kterém jasně demonstrují svůj vývoj a nezaměnitelný rukopis – vezměte skutečnost, že základy songů vznikaly od doby působení Avenger až do téměř tehdejší současnost,i a přitom díky svému kabátu zní neskutečně svěže.
Zajímá-li vás historie jednotlivých songů (a že třeba u mrazivé „No Sign Of Life“ vám tahle informace poskytne až nečekaný rozměr skladby), mrkněte do bookletu, Peavy funguje i jako maximálně fundovaný průvodce. „10 Years of Rage“ je bez výjimky plné silných a zabijáckých songů. Může to znít jako fráze, ale ochutnejte sami a uvidíte. Zmínit si tentokrát neodpustím jen dvě speciality – jednak připomínku začátků pod vlajkou Avenger v titulním (mírně pozměněném) songu nulté desky, který lehkou archaičností (coby jediná položka) zavání, ale za to je to takové malé defilé bývalých členů Avenger i Rage, jednak závěrečné přezkoušení z historie Rage v podobě medley „The Blow In A Row“. Za předpokladu, že jste si důkladně prošli všechny dosavadní lekce, s identifikací jednotlivých songů nebudete mít žádný problém…, schválně, kolik skladeb jste napočítali ;-)?
Tomuhle se říká skutečně důstojná oslava!
|
