O desce „The Missing Link“ Peavy Wagner vyhlásil, že by s předchozím „Trapped“ mohla tvořit ucelené dvojalbum. Snad mistr mou opovážlivost omluví, ale coby prostý posluchač a fanoušek kapely si dovolím nesouhlasit. Jistě, budeme-li to brát z pohledu celkové vydařenosti, nenamítal bych ani slovo. Budeme-li to brát z pohledu individuálních výkonů, tady bych Peavyho slova pozlatil (i když tahle kategorie by u Rage mohla být opěvována systematicky a pravidelně). Budeme-li to brát však z pohledu hudebního směřování, nálady a hitovosti, rozhodně bych název téhle desky považoval za plně vystihující. Tak, jak Rage v minulém kole trochu rezignovali na svojí elementární vlastnost, tedy zuřivost, tak na aktuální desce jí opět dávají, na úkor jakési najemnělé přístupnosti, plný průchod. Důsledek je vcelku jasný – „The Missing Link“ je albem, které dokonale míchá vše, co Rage během svého vítězného tažení dokázali objevit, vstřebat a použít k obrazu svému.
Touhy po přitvrzení se projevily již v mezidobí při vydání EP „Beyond The Wall“ (po kterém se Peavy zařekl - zjevně zbytečně, že již žádný krátkometrážní materiál mezi fanoušky kapela nevypustí) a naplno dostaly průchod již od tónů úvodní „Firestorm“. Těžko říct, jestli za ty znovu vytrčené ostré zuby může pouze zemitější produkce a agresivnější nazvučení (jak jinak, než čitelné a plně obnažující hudební umění celé trojky), neboť schopnost tvořit chytlavě zpěvné refrény Rage neopouští, nicméně ta sympatická hravost z minulé desky je téměř pryč. Agresivita, dynamika, přetlaková energie, ostré kytary i zhrublý Peavyho vokál, pohybující se definitivně už jen ve středních polohách (což skutečně je ku prospěchu věci) a téhle konstelaci přizpůsobené melodické nápady poněkud vytlačují nedávnou sázku na pocity.
Desce, námětem vycházející z vědeckofantastických příběhů – nicméně dojde třeba i na vyjádření se k problematice fašismu („Who Dares“), které však netvoří koncepční příběh jasně dominuje nekompromisní přímočarost (dokážete si představit třeba syrově zběsilou „From The Underworld na minulé desce? A to i přes to, že rukopis je nezaměnitelně definován a z refrénu trčí ta snadno zapamatovatelná vyřvatelnost…) Díky tomu je „The Missing Link“ v souhrnu méně barevné, útočnější, syrovější, metalovější, divočejší.
A je asi jenom logické, že v tomhle víru událostí vyčuhují momenty, kdy Rage naruší zběsilý tok svých myšlenek a aspoň na chvíli vsadí na emoce.
Tajemná „The Pit And The Pendulum“ (poprvé s autorským přispěním bicmena Chrise Efthimiadise) s houpavě vyřvávaným refrénem i mrazivá, neromanticky poetická, velice dynamická, výpravná propracovaná a díky vytrvalým změnám i přes svojí devítiminutovou délku plná děje a života „Lost In The Ice“, kde Rage naplno začínají koketovat s klasikou a smyčci (kdo jiný dokáže loudit ze smyčců takhle výhrůžné tóny?) nabízejí nádherný kolotoč emocí. K tomu doplňte deset (ano, na „The Missing Link“ není slabého místa) tradičně vzteklých pecek a výsledná známka je jasná. Přiznávám, že předchozí desku mám radši, ale kvalitativně si nemají tyhle dva kousky co vytýkat.
Albem „The Missing Link“ však končí další kapitola v životě Rage. Zatímco lodivod Peavy předpovídal, že s tímhle materiálem by kapela mohla v nejbližší době definitivně prorazit, kytarista Manni Schmidt zatoužil po klidnějším životě s rodinou (a vydrželo mu to poměrně dlouho, než naskočil ke Grave Digger), což se projevilo mimo jiné i v nutnosti zrušit účast na šňůře s Metal Church. Aby toho nebylo málo, tak ani likvidátoři z Noise nedopřávali Rage klidný spánek. A tak revoluce (byť jí Peavy pojal vskutku sametově) u Rage byla prakticky nevyhnutelná.
|
