Přiznejme si, že v dnešním přetlaku informací (nehledě na celkovou globalizaci a unifikaci), buď už člověk musí mít jméno, sakra důkladnou mediální podporu nebo image naprosto výstředního a unikátního jedince, aby o něm vědělo víc lidí, než jen pár zasvěcených jedinců. Jeden by musel mít hlavu jak pátrací balón a čuch jak policejní pes, aby dokázal objevit, vytřídit a pobrat všechny hudební laskominy, které se na něj hrnou ze všech stran. A pak občas jen zírá, když nečekaně zakopne o kapelu (respektive o album), jejíž název není (především badatelům) zas až tak cizí, která nehraje (a přes nesporné kvality asi nikdy nebude hrát) první metalové housle, ale přitom nabízí kolekci, která rozhodně stojí za zvýšenou pozornost.
Patříte-li k těm, kteří už měli co do činění s německou kapelou Lanfear, možná víte, co se tady snažím naznačit. Kapela, která dřív sázela (alespoň podle předposledního alba „Another Golden Rage“ a dobových ohlasů, s předchozími alby nemám osobní zkušenost) na melodičtější formu tvrdé muziky s občasným zábleskem progresivního metalu lehce změnila priority a pootočila kormidlem. I když možná nejde o změnu priorit, ale změnu na pěveckém postu. Lanfear dodrželi „pravidelné tempo“ obměny zpěváků. Po obligátních dvou zářezech z kapely odešel Tobias Althammer a nahradil ho Nuno Miguel de Barros Fernandes. Příznivci progrese asi už větří, odkud vítr vane. Na přelomu tisíciletí působil Nuno ve (dnes už) stylově spřízněných Anguish. Právě odklon od přímých melodií a zahuštěnější, temnější (v některých momentech až depresivně nátlakový) projev kapely je to, co dělá z řadové metalové kapely (bez toho, abych melodiky nějak odsuzoval, vždyť mě znáte…) něco zajímavějšího.
Aniž bych chtěl snižovat výkon rytmické sekce kapely (díky výborné produkci lze dostatečně vychutnat i tuhle složku a razantnější věci jako „My Will Be Done“ a „Seeds Of The Plague jsou především o hutném a dynamickém spodku“), přece jen nejdůležitějším okamžikem desky jsou pro mě klávesy, kytarová sóla, vokální projev (to vše bez udání pořadí), intenzita hudby i úlevná melodičnost. Klávesy Richarda Seibela jsou velice živou a pulzující složkou hudby Lanfear, na jedné straně dokáží tvořit atmosféru (např. „Brave New Men“), na straně druhé citlivě „zlehčují“ temnou náladu skladeb (např. „Jugglin´ At The Edge“). Zpěv Nuna je úžasně „chameleonsky“ komplexní a přesvědčivý ve všech polohách (zkuste třeba „A Twin Phenomenon“). Kytara Markuse Ullricha? Uznejte, že bez výborných sól by byly nejmíň dvě třetiny skladeb poloviční…
Lanfear umí být nekompromisně agresivní až zlí („My Will Be Done“) divocí („Enter Dystopia“), melodicky houpaví („Brave New Men“), konejšivě teskní („Just Another Broken Shell“) a dokážou vystavět i rozmáchle klenuté melodie (The Questions Keeper“). Můžete s nimi nasávat atmosféru Evergrey, Circle II Circle, Chrome Shift, tuzemských Dirty Game, slovenských Castaway a v drobných záblescích i samotných Savatage. Nemají problém spojovat zdánlivě nesouvisející fragmenty a přitom jim deska drží dokonale pohromadě. Ať namátkou najedete na kteroukoliv skladbu, po důkladném ochutnání zjistíte, že jde o potenciální vrchol desky.
„X To The Ten Of Power“ není album pro univerzální internetové stahovače či hyperkonzumenty. Je dostatečně progresivní na to, aby vás s ušima nastraženýma dokázalo přikovat na místo a donutilo myslet. Zároveň dostatečně melodické na to, abyste se u něj dokázali pobavit. Na jeden poslech je strašně těžko vstřebatelné, jeho kouzlo leze na světlo postupně a přiznávám, že někdy i docela ztěžka. Ale věřte mi, že (tedy za předpokladu, že vám nevadí slušná porce progresivity, rádi se ďoubáte v klikatých uličkách či temných zákoutích a netrpíte závislostí na snadno přístupných melodiích) ve finále rozhodně nebudete litovat času, stráveného nasáváním tónů Lanfear.
|
