Floridská partička Underoath není na hudebním poli žádným nováčkem, svojí poctivou muziku si hrnou již od roku 1997 a na svém kontě mají šest plnohodnotných alb a jeden živák. Pomiňme fakt, že to jsou hudebníci zaslíbení jistému náboženství, a podívejme se raději na jejich poslední zářez, album z roku 2008 jménem „Lost In The Sound Of Separation“.
Underoath balancují na hranách několika stylů, jako je metalcore, post hard core, emo core a screamo. Z každého žánrů vysají tu základní a hutnou esenci a spojí ji v kvalitní materiál. Na jedenácti skladbách nám tihle američtí hoši předvádějí neskutečné kousky. Jsou jako neřízená střela, která, ač má k metalu daleko, dokáže chytnout i sebezarputilejšího příznivce „kovu“. Rytmika je velmi úderná, riffy se zběsile ženou a pestře hrají na vlnách různých divokých stylů. Hlavní vokál Spencera Chamberlaina je skvěle postavený, přijemně agresivně uřvaný, opravdu výborně se poslouchá a považuji ho za jeden z nejlepších metalcorových projevů. Jako doplněk zde působí čistý hlas, který vyluzuje bubeník Aaron Gillespie. Jeho vokál by se dal zařadit k emo stylu, což však nemyslím hanlivě, nýbrž pozitivně. Velmi příjemně totiž kontrastuje s řevem Chamberalinovým a tím vytváří pevnou dvojici.
Celé album je úžasně pestré a nespadá do nevýrazné směsky, tak jak to metalcorové bandy umějí, zejména ty americké, které jsou jedna od druhé velmi těžko rozpoznatelné. Underoath jsou sví a díky jejich specifickému soundu originální a snadno zapamatovatelní. „Lost In The Sound Of Separation“ je prostě velká bonboniéra, každý kousek má jinou chuť, jeden nadzvedne ze židle, druhý vyleká vazbící kytarou, třetí pohladí Gillespieovým hlasem či melancholickým partem, čtvrtý přivolá hurikán... Prostě barevná deska, jak má být.
Nesmírnou pochvalu si zaslouží zvuk, je dokonale čistý, přesto hutný a tvrdý. Zejména bicí, ty jsou opravdu luxusní záležitostí a celé nahrávce dodávají ten pravý šmrnc.
Underoath jsou neskutečně zajímavou formací, jež stojí za to poznat blíže, a třeba rovnou 1.dubna v Lucerna Music Baru. Je pozoruhodné, že téměř žádný z tuzemských metalových magazínů tuto kapelu nezmiňuje, avšak největší z punkových portálů ano a téměr stále informuje o její činnosti, což je svým způsobem ironické. Každopádně nejen toto album, ale celá tvorba floridských Underoath rozhodně stojí za průplach zvukovody!
|
