I když poslední desku této švédské pětice „Last Look At Eden“ považuji za nepříliš vydařenou, na pražský koncert jsem se přece jen vydal. A to hned ze dvou důvodů. Samozřejmě, staré věci, ale i skladby ze „Secret Society“ mám pořád hodně rád a za druhé jsem chtěl slyšet, jak nabubřelé a notně pompézní věci z poslední desky zazní naživo.
O Europe je zájem. Svědčí o tom i fakt, že koncert musel být z mrňavých prostorů Retro Music Hall přesunut do KC Vltavská. Kulturní centrum Vltavská je odpudivý normalizační archetyp, který svým stylem připomíná plzeňský DK Inwest. A stejně blbě, jako stavba samotná, je řešený interiér. Když k tomu přidáte ne zrovna dobrou organizační práci, jste nasraní ještě dřív, než vás začne otravovat předkapela. Na celý prostor, ve kterém se ten den sešlo zhruba patnáct set lidí, jeden zapáchající záchod skutečně nestačí. A prodírat se na něj z druhé strany sálu bylo opravdu utrpení. Další záchody byly pouze pro VIP, tedy pro lidi, kteří dostali zelenou pásku, která sloužila jako fotopas. Jenže na místo pro fotografy se už jaksi zapomnělo. Takže ne fotopas, ale hajzlpas. O pivu, které smrdělo jako týden nošené fusekle se ani nemá smysl zmiňovat.
Ještě, že všechno vynahradila hudba. Tedy, hudba Europe. Předskokani Dying Passion možná své fanoušky mají, soudě podle zaplněného prostoru pod pódiem. Druhdy pionýři doom metalu dnes působí jako nemastný neslaný bigbít, který, v porovnání s hráčskou ekvilibristikou a citem pro melodie, jaký předvedli Europe, ztrácel své veškeré kouzlo.
To Europe byli jinačí kafe. Po intru nastoupili hned s titulní skladbou z poslední desky a ejhle, ono to naživo funguje. Tytam jsou wagnerovské orchestrace, tytam je symfonický hlomoz. Nakonec z toho zbyla slušná rocková pecka. Stejně jako následující „Love Is Not the Enemy“, která nás vrátila zpátky do roku 2006. Pak už se
začalo vzpomínat. Kdo by neznal „Superstitious“, „Let The Good Times Rock“, „Scream Of Anger“ nebo „Open Your Heart“. Všechno šlo hladce. Sál zaplněný snad všemi věkovými kategoriemi zpíval všechny refrény, které z Tempestova hrdla zněly, jako když je posloucháte z desky. Europe jsou dnes v pozici, kdy si můžou dovolit nějaký ten fórek. Když jsem na nich byl před třemi lety, byla to slavná „Carrie“, kterou Tempest jen se španělkou v ruce spustil sám a cappela. Tentokrát na „Carrie“, k údivu všech a velkému smutku všech přítomných dam, nedošlo. Se španělkou v ruce ale zpěvák přece jen vystoupil a předvedl další slavnou baladu „Prisoners In Paradise“ ze stejnojmenné desky z roku 1991. Když už jsem zmínil, že nedošlo na „Carrie“, musím podotknout, že absenci po dlouhé době v repertoáru měl také úplně první hit – „Seven Doors Hotel“ (ono celé debutové album zůstalo opomenuto). Potěšil samozřejmě nejnovější singl „New Love In Town“. Takové „Cherokee“ nebo „Rock The Night“ už byly samozřejmostí.
Konec, šlůs, ende? Ne, tomu nemohl nikdo věřit, že by Europe nezahráli „The Final Countdown“. Ještě předtím, jako první přídavek, došlo na nevýraznou „The Beast“ z posledního alba a potom už zaznělo slavné odpočítávání.
Europe dokázali, že jsou jistota. Jsou legenda se vším všudy. A k legendám patří záhady. Jedna z nich je, jak je možné, že Tempest a další vypadají ve svých skoro padesáti letech skoro stejně, jako když poprvé nahlédli na vrcholek hitparád.
|
