Vydání debutového alba nové kapely Futures End za oceánem pořádně rozvířilo progresivní vody a vyvolalo velmi pozitivní reakce. U nás zatím pro změnu nevyvolalo reakce prakticky žádné, ačkoli tahle novinka stojí určitě nejen za zmíňku, ale i za zvýšenou pozornost a soustředěný poslech. Z USA k nám totiž tentokrát doputovala velmi skladatelsky vyspělá a technicky dokonalá nahrávka, která se zároveň velmi příjemně poslouchá a vedle progresivních vyhrávek nabízí i spoustu líbivých melodií.
Sestava Futures End samozřejmě nezahrnuje žádné nováčky. Nejznámějším jménem je Steve DiGiorgio, který má za sebou zkušenosti z takových kapel, jako jsou Death, Autopsy, Iced Earth, Testament či Dragonlord, jejichž současným členem je i bubeník Jon Allen. Kytarista Christian Wentz se dokonce nedávno představil i českému publiku, když hostoval na zlínském koncertu Circle II Circle. Zpěváka Freda Marshalla budou milovníci progresivu jistě znát ze skvělých Zero Hour. Jeho osobitý a výrazný vokál je oslnivě zářivou ozdobou nahrávky. Jeho linky připomínají Jamese LaBrieho z Dream Theater, ale tam, kde se LaBrie tlačí do nepříjemných výšek, je Marshallův hlas ostrý jako pila a v určitých polohách se vám nemůže nevybavit Marco Hietala. Což je mi zatraceně sympatické, takových zpěváků je totiž pomálu a v tomhle konkrétním případě je to radost poslouchat. Marschall ale není jediným členem sestavy, jehož hudební umění je obdivuhodné. Obzvlášť skvěle z toho vycházejí oba kytaristé, kteří, díky mistrnému ovládání svého nástroje, servírují opravdu lahodné party.
Jednotlivé skladby jsou silné, ale album funguje hlavně jako celek. Ucelený koncept drží textová a vůbec tématická stránka alba, o které hodně napoví už intro se zvuky psacího stroje a mluveným prologem. Zbytek textů je pak protkán pohledy do rozervaného nitra člověka.
Ačkoli je album pořádně natažené, není na něm žádná vata, takže ani těch 70 minut muziky vás nebude nudit. Není tu nouze o dramatické momenty, melodické zvraty a nečekané muzikantské kličky. A kdybyste přeci jen začali ztrácet pozornost, právě včas se vyloupne skladba, při které člověku spadne brada. Do téhle kategorie určitě patří „Terrors of War“ nebo pomalá „Beyond Despair“, pro kterou mě napadá jedno slovo – geniální. Marshall tady s hlasem přímo čaruje, až z toho mrazí. A kdyby někdo přeci jen měl nějaké pochyby, na konci alba je ukrytý pravý poklad. Cover „Powerslave“ od Iron Maiden, který musí posadit na zadek i nejzažranějšího uctívače originálu. Je to dost pravděpodobně nejlepší cover mejdnů, jaký jsem kdy slyšela. A už jen to je plnohodným důkazem kvality Futures End.
První počin téhle „superkapely“ je jednoduše brilantní. Ačkoli obyčejně v žánru power/proressiv preferuji, když nahrávky obsahují víc toho „power“ a tím „progressiv“ jsou jen okořeněné, v tomhle případě dělám výjimku! Jednoznačně jedno z deseti nejlepších alb minulého roku v mém osobním žebříčku. A vzhledem k tomu, že nedávno kapela získala ocenění za nejlepší progresivní desku za rok 2009 v USA Progressive Music Magazine, nejsem jediná, kdo si to myslí.
|
