Pražští LAMMOTH trpí stejnou nemocí jako valná většina tuzemských kapel, cpoucích se do škatulky progresivní metal. Tou nemocí je sterilita a hlavně nevýraznost. Ačkoliv vše nasvědčuje tomu, že by se měl při poslechu „Machine“ dostavit menší hudební zážitek, není tomu tak. Muzika naprosto standardně propluje sluchovody a dá na sebe okamžitě zapomenout.
V případě LAMMOTH je sympatické, že si alespoň muzikanti nehoní triko. Nevyjíždí do zbytečných instrumentálních zběsilostí, skladby mají řád a dokonce sem tam zazní pokus o hitovost. Jenomže chybí to nejdůležitější – nosné nápady. Ačkoliv se na „Machine“ pár schopných okamžiků najde, celkově materiál vyznívá až nebezpečně šedivě. Největší slabinou kapely je v tomto případě bohužel zpěvačka Hanka Plesná. Což o to, holčina vypadá sympaticky, nedá se ani říct, že by vyloženě neuměla zpívat, jenomže náročnější progresivitou protkanou nahrávku prostě neutáhne. Má na to moc malý rozsah a málo výživný hlas. S ubíhajícími songy začíná být její zpěv chvílemi až nepříjemný, což zamrzí. Zpěv a muzika jsou v případě LAMMOTH dva rozdílné světy, které spolu nechtějí spolupracovat.
Z debutu LAMMOTH nejsem zrovna dvakrát rozpálený. Přesto ale nad Pražáky hůl nelámu. Titulní skladba „Machine“ či závěrečná „The Nameless City Pt. 2“ jsou nepřeslechnutelnou nadějí, že příště může být lépe.
|
