Tuzemští SILVA NIGRA musejí být rajskou hudbou pro fanoušky starého tuzemského black metalu, respektive celkově takzvaného ultra metalu. Kapela se totiž někde kolem roku 1990 zasekla, v čemž ale osobně nevidím problém. Nálepka old school pro mě není v žádném případě něco vulgárního. Pokud to tedy kapele hraje dobře, s čímž jsem v případě SILVA NIGRA občas na vážkách. V první řadě mi vadí bicí. Nohy jsou celkem v pořádku, ale ty ruce nehrají příliš přesvědčivě. Soubor se také zbytečně hrne do sypaček, které ne vždy mají svůj význam. Jinými slovy, tlačit neustále na pilu není vždy úplně šťastné. Když už se ale kluci utrhnou do valivého tempa a kytary správně zařežou, stojí to za to. Takové okamžiky hodně podporuje celkem slušný zvuk. Samozřejmě v rámci možností a stylu.
Nepřeslechnutelnou záležitostí je zpěv. Srovnávat tuzemské blackovky s MASTER´S HAMMER je už sice nuda, ale v tomto případě se tomu nemůžu ubránit. Ulvberth mi prostě Františka Štorma neustále evokuje. Nejde ani tak o barvu hlasu, jako o styl frázování, kdy má posluchač dojem, že hudba směřuje spíš někam do parodických vod. Jestli to tak samotný autor zamýšlel, polemizovat nebudu. Celkově mi ale zpěv nevadí, dokresluje atmosféru celé nahrávky a je to nejspíš nejnosnější prvek „Epochy“.
„Epocha“ je syrová black metalová jízda postavená na tradičních riffech. Je slyšet, že chlapi hrají od srdce. Že své muzice věří. To je určitě sympatické. Žádný zázrak se ale nekoná. Mám dojem, že je SILVA NIGRA záležitost jen pro ty nejortodoxnější. Ale to je možná záměr...
|
