Neděle byla ve znamení Německa. Respektive německých metalových legend. A ty hrály hned po sobě. Germánský večer odstartovala blonďatá diva DORO Pesch, která si svůj set vyloženě dala. Hodina perfektního heavy metalu, který byl neskutečně napěchovaný energií. Doro létala po pódiu, zpívala stejně jak na nahrávkách, bez jediného zaškubnutí. I kapela měla svůj den. Hodně pomohl vynikající zvuk, který dal vyniknout ostrým kytarám. Snad jen jednu vadu celá show měla. Kde byl ten ohlášený Warlock? Pódium mělo být uzpůsobené této legendě osmdesátých let. Stejně tak playlist. Jenomže kde nic, tu nic. Set se skládal z tradičních skladeb, které už DORO drhne mnoho let. I přes tuto kaňku, kdy byli mnozí pamětníci zklamaní, musím napsat, že DORO předvedla nejlepší koncert, který jsem od ní doposud měl možnost vidět. „I Rule The Ruins“, „Hellbound“, „Night Of The Warlock“... Byla to strhující smršť! Neměl bych zapomenout zmínit, že DORO na poslední chvíli zrušila autogramiádu. Není se tedy čemu divit, že se musela na pódiu hodně snažit, aby se řádně odčinila. (smích)
Po nejoblíbenější německé metalové zpěvačce nastoupil možná nejoblíbenější německý metalový zpěvák. Michael Kiske sice od svého odchodu z Helloweenu nenatočil nic závratného (nepočítejme projekt Avantasie), přesto na něj fanoušci nehodlají zapomenout. Nevím ale, jak jsou na tom nyní po koncertě jeho nové kapely UNISONIC. Což o to, muzika této bandy se mi líbila. Svým způsobem se jedná o příjemný hard rock. Jenomže prezentace Kiskeho, vlastně celkový jeho přístup, to byla síla. Navlečený v bundě, v čepici, takřka nulový kontakt s lidmi. Michael Kiske byl prostě tak neskutečně chladný, až mi bylo fanoušků líto. Vrcholem všeho bylo, když si při jednom songu lehl na pódium, jak kdyby byl někde v klubu pro padesát lidí. Moc přesvědčivě také nezněla jeho hra na kytaru. Možná by stálo za zvážení angažovat člověka, co by se věnoval čistě jen tomuto nástroji. Na závěr setu Kiske zahrál nějaký ten Helloween a odporoučel se. Koza se nažrala a byla spokojená.
Nemastný neslaný Kiske z mozku hodně brzy vyšuměl. Od obnovených ACCEPT jsem moc nečekal. A byla to chyba. 75 minut legendárních pecek, při kterých jsem nedokázal zavřít hubu. Jednoduše řečeno, pánové rozsekali všechny. Že tam už není Udo? No a? Nový zpěvák zpíval parádně, stejně tak vyzařuje slušným charismatem, vše tedy v pořádku. Dokonce i nové skladby se nenechaly před starými fláky zahanbit. Začátek odstartovala „Metalheart“. Byla síla slyšet jedno z nejlepších kytarových sól naživo. Přesto byla škoda, že se zvuk teprve hledal. Pak už bylo ale všechno v pořádku a koncert člověka totálně vcucnul. Vrcholem budiž „Balls To The Walls“. Že legendární sólíčko zpíval každý, kdo na to měl ještě po čtyřech dnech sílu, vám musí být jasné. Prostě masakr. Legenda je zpátky. Je třeba s ní počítat!
Poslední kapelou letošních Masters Of Rock byli finští LORDI. Rocková senzace sehrála sice slušné divadýlko, ale to je asi tak všechno. Skladby o třech akordech začaly poměrně rychle nudit. Moc tomu nepomohl ani špatný zvuk. Korunu všemu dával kytarista, jehož sóla byla úsměvná. Jistě, LORDI dokáží pobavit. Některé skladby nejsou špatné. Ale nemají na to, utáhnout hodinu a čtvrt hrací doby. Bohužel.
Letošní Masters Of Rock příjemně překvapil. Sestava kapel byla lepší, než v posledních dvou letech. Celkově mi přišlo, že byl průběh festivalu pohodovější a klidnější. Jen škoda toho brutálního horka, ale za to nikdo nemůže. S tím samozřejmě souvisela hygiena, která dostávala zabrat. Návštěvníci však musí počítat, že nejsou na dovolené u moře, ale na metalovém festivalu. Také přístup securiťáků u vstupu se posunul k lepšímu. Prostě mám z letošního ročníku dobrý pocit, takže doufám, že se laťku podaří udržet. A prosím, příští rok už bez toho „hovna“. Opakovaný vtip není vtipem...
|
