V recenzi na zatím poslední Pellovo album jsem na jeho adresu namířil až příliš ostnatých slov, když mě poslech „The Crest“ opravdu nebavil. Trochu mě to mrzelo, obzvlášť při vzpomínce na desku „Magic“, která mě naopak dodnes bavit nepřestává a energie z ní sálající mě celkem spolehlivě dobije, ať už se nacházím v jakékoli náladové poloze. A tak pro jakési vyvážení přidávám i recenzi magického díla z roku 1997, které považuji z jakostního hlediska za nejucelenější počin tohoto kytarového introverta.
Jistě by se i na některé z dalších desek Pellovy nekonečné diskografie našly stejně dobré, leckdy možná i kvalitnější skladby, než jaké ukrývá nitro placky „Magic“, jenže ty stály ve své kvalitě vždy poněkud osamoceně a jejich nadějnou pozici vždy snížil nemastný neslaný zbytek toho kterého alba. „Magic“ tuhle rozpolcenost neobsahuje, častý neduh opakovaných motivů (zejména v refénech) je zde vyvážen bytelnou kompoziční kvalitou a každá z devíti pecek tak přináší dokonalý melodický zážitek.
A to hned v několika emotivních sférách. Hlad po vypjatě trylkujících sólech ukojí úvodní „Nightmare“ či pozdější „Light In The Sky“. Refrén, který se svojí příjemnou vlezlostí neodvratně vypálí do posluchačovy mozkovny, obsahuje výbušná „Playing With Fire“ a stejný dojem zanechá téměř čtyřminutové kytarové preludium, které Pell vystřihne v písni titulní. Žádná progrese nebo technické finesy ala Vai, ale nekonečně přitažlivé klenutí, které ve své cyklické gradaci srazí spolehlivě do kolen.
Všechny tyto momenty se parádně poslouchají, desku ovšem k dokonalosti a věčné slávě dovede teprve rocková něha dvou překrásných balad. Prvním klenotem je „The Eyes Of The Lost“ a tím nejblyštivějším je dost možná nejvrcholnější skladba Pellovy tvorby, sentimentálně strhující opus „The Clown Is Dead“. Ten pocitově přesně koresponduje se svým názvem a provede nás neskutečně křehkým dějem, ze kterého vyloženě ztuhne krev v žilách. Kdo nebude mít po po dvanácti minutách (které ale utečou jako voda) ze srdce jenom povadlý uzlíček zdrchaných emocí, nemá jej na svém místě a nic mu už nepomůže. :-)
Kompletní sbírku (originálních!) desek Axela Rudiho Pella může vlastnit pouze jeho nejoddanější fanoušek. Kdo ovšem není při penězích (no dobře, nebo nemá přístup k internetu) a chtěl by od Pella pouze to nejlepší, nemůžu mu doporučit vhodnějšího adepta, než kterým je deska „Magic“. Získá tím perfektní kolekci power metalových skladeb plus jednu z nejkrásnějších rockových balad, která byla kdy stvořena.
|
