Už potřetí tu máme souboj ošklivých kreatur. Tím samozřejmě nemám na mysli majitele majestátních hlasů, pouze narážím na obaly desek pod hlavičkou Allen/Lande. To, co původně vypadalo jako jednorázový projekt, se zjevně všem zúčastněným zalíbilo natolik, že po „The Battle“ a „The Revenge“ přichází nejnovější „The Showdown“. První deska mě nadchla spojením dvou tak geniálních vokalistů, ale pořád jsem měla pocit, že by z toho šlo vymačkat ještě víc. Druhý díl pak byl docela zklamáním. K trojce jsem proto přistupovala s tím, že opět dostanu instrumentálně kvalitní melodickou hudbu, ozdobenou dvěma hlasy, které patří k těm vůbec nejlepším na metalové scéně – to bylo jisté. Otazník visel pouze nad kvalitou jednotlivých skladeb jako takových.
Magnus Karlsson, který to opět všechno pro pány napsal a připravil, má velký cit pro krásné melodie a silné refrény, o tom nemůže být vůbec sporu. A také jeho textové mistrovství se nedá pominout. To, co posouvá jeho skladby do kategorie „skvělé“, jsou určitě oba vokalisté – protože ti
jsou to, o co tady jde především. Ať už je to Jornův úžasný rockový chraplák, který tady vyniká na trochu tvrdším materiálu, než přinášejí například jeho sólovky, nebo příjemně zastřený hlas Sira Allena, který tentokrát naopak tlačí na hlas mnohem méně, než je nutno v jeho domovských Symphony X. Ať už skladbu zpívá Jorn, nebo Russel, nebo se o vokální party dělí, zážitek z jejich zpěvu je přímo božský.
A v první půlce desky to navíc podporují opravdu silné skladby. Titulní „The Showdown“, chytlavá „Never Again“, „Turn All Into Gold“ s „nightwishovskými“ klávesami, krásně zadumaná „Copernicus“ a asi úplně nejlepší „Bloodlines“ – to všechno jsou v kombinaci s tak úžasnými zpěváky pravé melodické poklady se silnými refrény, které dávají zapomenout skladatelskému škobrtnutí na předchozí desce. Ale problém přichází s druhou půlkou alba. No, problém je možná trochu silné slovo – skladby se pořád hezky poslouchají (ano – hlavně díky zpěvu, to je nutné pořád zdůrazňovat), ale všechno to začíná splývat a jednotlivé skladby prostě trochu nudí. Z druhé půlky bych tak vyzdvihla maximálně „Eternity“ – i když i ta mi přijde zbytečně moc utahaná.
Takže jsme zase někde napůl cesty. Trojka jistě o hodně překonává svého předchůdce a zařazuje se po bok jedničky k velmi kvalitním deskám. Ale! Pořád mě neopouští pocit, že z magického spojení takhle skvělých hlasů by se dalo vytěžit mnohem, mnohem víc! První půlka desky budiž důkazem. Tak třeba příště.
|
