Když v roce 2005 vydali liberečtí Act Of God své album "...časem zapomenutí", bezmála mi vyrazili pojistky. Hudebními nápady, jejich zpracováním, neotřelostí, barevností i povedeným zvukem. Pak však, jakoby snad chtěli dostát názvu svojí desky, razantně ustoupili do pozadí. Po personálních rošádách a snad konečně už i konsolidaci sestavy přichází Act Of God aktuálně se svojí albovou novinkou "Vzpomínky v zrcadlech". Šest let je hodně dlouhá doba..., takže logicky by se kupa věcí změnit mohla. Ta základní pozitiva, naznačená o pár řádků výš, však naštěstí zůstala prakticky beze zbytku zachována.
K důležitým změnám - autorská pravomoc byla částečně omezena, výhradním tvůrcem na "Vzpomínkách" je Martin Hrachovec. Z pohledu potenciální jednotvárnosti však jde o změnu pouze kosmetickou, dokonce bych řekl, že ve snaze o maximální rozmanitost (nijak násilnou) se Act Of God lehce dostali až za mantinely soudržnosti nahrávky. Změna u mikrofonu, kde Annu Burianovou nahradila Stáňa Novotná je už hmatatelnější. V celkovém součtu je po provedení všech matematických operací s plusy a mínusy výsledek nerozhodný - v čistých, křehkých i dynamicky zpěvných polohách (a ve vzájemných dialozích s čistým mužským vokálem pak tuplem) je Stáňa ještě o ždibec přitažlivější, než mému uchu silně lahodící Anna, bohužel v momentech, kdy nasadí hodně nepřirozenou masku drsňačky (viz. např. titulní" Vzpomínky v zrcadlech" či "Snazší je nevidět") body ztrácí. Praktická ukázka toho, jak hudební nápady dokážou nakopnout výkon jednotlivce pak přináší např. „Svůj život zvládnout sám“. Pomalá pasáž je celkově nezáživně hluchá a v momentech, kdy se v refrénu zvedne melodická vlna, je najednou Stáňa maximálně přesvědčivá. Nová rytmika jen potvrzuje to, co Act Of God naznačili v dávném rozhovoru - kluci umí hrát. A hodně důležitá změna–nezměna, snad ta vyšší moc v názvu kapely zapůsobila, že na kytarových postech se znovu sešlo duo navrátilců Martin Hrachovec a Tomáš Ráček, kterým to spolu skvěle ladí.
Co se osvědčených jistot týká, Act Of God nezklamali hlavně z pohledu hitovosti (o zvukové čistotě nemluvě). Díky stylové nevázanosti může snaha o ukazování na top momenty vyvolat hodně polemik (na své si přijdou gotici, melodici, deathaři...), osobně se hlásím především k melodicky dramatickým dialogům (tedy těm, kde se Martin se Stáňou vyhýbají klasické stylizaci do krásky a zvířete) s výraznými refrény – výpravnou "Bez zvláštních slov a frází" a "Stíny nad ránem" s nesmírně šťavnatým refrénovým výletem do výšek.
Stejně jako v kole minulém – ano, i to lze považovat za jistotu - mi do uší neleze Martinova záliba v temnotě – v chropotu i jednotvárnosti (pomiňme divoké kytarové sólo) zamrzlý „Svět pod ledem“, který tvoří radikální protipól nadýchaných melodií. Ale právě i díky těmhle kontrastům je podtržena osobitost Act Of God.
S potěšením můžu konstatovat, že proces klinické smrti, následné oživování, boření i budování byl ukončen tím nejlepším možným způsobem. Act Of God mají na kontě další výbornou desku. Mírný bodový pokles oproti minulému albu je způsoben pouze tím, že stylová rozevlátost a pestrost na mne tentokrát působí poněkud nesourodě a příliš rozháraně (nepopírám, že si v tom jiní můžou nalézt největší kouzlo nahrávky). I přes to jsou "Vzpomínky v zrcadlech" nadprůměrně výživnou položkou, která si místo v mém přehrávači zabírá na sakra dlouhou dobu.
|
