Divnější kapelu abyste pohledali. Hammers of Misfortune nám ze San Francisca přinášejí hudbu, která se dnes už tak moc nevidí a které je kolonka „progressivní metal“ opravdu malá. Ono to vlastně má se standardními atributy tohoto žánru společného jen málo… mnohem víc inspirace si pánové a dámy berou v sedmdesátých letech a celé to koření opravdu pořádnou dávkou psychedelie. A jsou díky tomu naprosto brilantní! V jejich diskografii není jediné špatné album a dvě z nich jsou dokonalými perlami. „The August Engine“ z roku 2003 a „The Locust Years“ z roku 2006 jsou desky, které by si za žádnou cenu neměl nechat ujít žádný milovník hudebních experimentů.
Dvě výše zmíněné desky jsou opravdovým hudebním zážitkem. Obzvlášť ta novější, která mě k hudbě těchto Američanů přivedla, je fascinující výpravou mezi hudebními kličkami, napjatou atmosférou, strojovými rytmy a opravdu, ale opravdu psychedelickými vokály, na které hlavní pěvec Joe Hutton není sám, protože mu s nimi pomáhá prakticky celý zbytek kapely. Novinka „17th Street“ je ve srovnání s vrcholnými díly kapely rozhodně o něco slabší. Určitě se projevilo, že od poslední desky došlo ke změně sestavy, která je už delší dobu poněkud nestabilní. Posíleni o nového basáka a novou kytaristku (která navíc společně se Sigrid Sheie obstarává podmanivé ženské vokály) Hammers of Misfortune opět vydali album, které se nedá označit jinak, než slovy pozoruhodné, prapodivné, bizarní.
Nechybí nic z výše zmíněných typických prvků. Můžeme slyšet vlivy kapel jako Meat Loaf, Rush, The Doors nebo Yes, samozřejmě obohacené trochu tvrdším přístupem k věci. I když i tady najdeme chytlavější věci (v rámci možností, žádné stadionové hity vážně nečekejte), skladby „The Day the City Died“ nebo „17th Street“ se ovšem nedostávají na úroveň nejlepších veleděl z předchozích desek. Nejblíž tomuto označení je asi pomalá „Summer Tears“ s úchvatnou atmosférou a krásnou kombinací ženských a mužských vokálů.
Jak jsem řekla už na začátku, tahle kapela je hodně divná. Brilantně šílená! Úchvatně bizarní! „17th Street“ sice není nejsilnější věcí v jejich diskografii (proto pro neznalé doporučuji začít něčím starším), přesto má album neskutečné kouzlo a je velmi originálním kouskem, určeným pro soustředěné, trpělivé a vnímavé ucho. Hammers of Misfortune nikdy nebudou kapelou pro masy, už jen proto, že si dokážu představit, že na některé posluchače toho bude v tomto případě už trochu moc. Pokud se ale experimentů nebojíte a pídíte se po něčem novém a neoposlouchaném, s chutí do toho! Tahle kapela vám má hodně co nabídnout!
|
