Nightmare jsou léty prověřená kvalita. Jejich fanoušci se můžou spolehnout, že obdrží svůj pravidelný přísun dobře rozpoznatelného rukopisu, který nikdy neklesne pod standard, který je od něj očekáván. Někdy se jim deska vyvede líp, někdy malinko míň, ale svoji pozici si budují velmi poctivě. Nezastavil je ani odchod kytaristy J.C. Lefevra (z kterého já jsem osobně docela smutná). Na jeho místo byl dosazen mladíček Matt Asselberghs, který sice nemůže nabídnout zkušenosti (v žádné větší kapele dosud nepůsobil), ale mladá krev a trochu toho nadšení v sestavě nikdy neuškodí. Předchozí deska „Insurrection“ nastínila mírný posun k hitovosti, který na novince pokračuje. A musím říct, že Nightmare udělali tenhle chytrý krok velmi elegantním způsobem. I přesto, že „The Burden of God“ ve výsledku vyznívá jako nabídka o malinko širšímu publiku, Francouzi neustoupili ani o krok od svých typických rysů, které na nich tolik obdivuji. Nechybí epičnost (to napoví už symfonické intro), ostré riffy, tíživá naléhavost, sbory a hlavně mistrovsky vytvořená mrazivá atmosféra.
Dalším patentem Nightmare je skrz naskrz originální vokál, kterým vládne Jo Amore. I tentokrát se mu podařilo mi několikrát vyvolat pěknou husí kůži. Jo patří k té skupině zpěváků, která nemůže být posuzována podle objektivních kritérií – to by totiž jejich hodnocení nedopadlo úplně nejlíp (ano, zní totiž malinko, jako by mu někdo přišlápl krk). To ale není podstatné. Co naopak důležité je, že jeho hlas sedí k hudbě dokonale a především – poznáte ho hned při prvním tónu a s nikým si ho nespletete. Nejvíc mu nadmíru vyhovují velkolepé táhlé refrény, kterých kapela tentokrát vytvořila rekordní množství.
Je to prakticky hit za hitem. Ovšem nic laciného, to ani náhodou. A také nic, co by jakkoli narušovalo rukopis kapely. Hned v úvodu vás album skladbami „Sunrise in Hell“ nebo „The Burden of God“ přesvědčí o svojí síle. „Children of the Nation“ patří k atmosférickým kouskům, které působí tíživě jako víko od rakve. Tenhle pocit je v muzice Nightmare tak nějak všudypřítomný. Je ovšem zvláštní, že poslech přitom zároveň vyvolává veskrze pozitivní pocity. Protože pod tou tíhou a mrazem jsou ukryté tóny, které nejsou depresivní ani malinko (viz atmosférická „Shattered Hearts“ – mrazí z toho a přitom když dojde na refrén, je z toho člověku skoro veselo). A tohle spojení mě baví. Slabší skladby abyste hledali lupou, a ještě ke všemu album neskutečně graduje. Vyplatí se počkat si na poslední tři skladby, protože ty patří k tomu vůbec nejlepšímu (a to je „Afterlife“ prosím jenom bonus). Ve velkolepé „The Dominion Gate (Part III)“ září jako pěvecký host Magali Luyten, kterou jsem nedávno vychvalovala v recenzi na projekt Epysode. Opravdu velmi povedený duet dvou hlasů, které k sobě díky agresivnosti příjemně sedí. No a předposlední „Final Outcome“ pro mě brilantní refrén katapultoval na post nejsilnější věci na albu (moc se těším, že tohle někdy uslyším naživo, to bude teprve pecka).
Nightmare se vytasili s pořádně silným albem, které je radost poslouchat a které jednoznačně překonává svého tři roky starého předchůdce (ačkoli mám „Insurrection“ hodně ráda). Syntéza silných jednotlivých skladeb a atmosféry celku proběhla dokonale. Tady není třeba experimentů. Nightmare moc dobře vědí, v čem je jejich síla a dokážou to využít tak, aby svým fanouškům nabídli co nejchutnější sousto a přitom se nijak okatě neopakovali. Což se tentokrát povedlo nadmíru. Pozice „Cosmovision“ jako nejsilnější desky v diskografii sice zůstává neohrožena, ale bylo to pravdu těsně.
|
