Hirax je prostě (stylo)borec! Já znovu zůstávám stát s pusou otevřenou nad jeho záběrem. Před šesti lety mě rozstřelil se svým punkovým Editorem, o dva roky později mě posadil na zadek poetickým „Prvoprameňom“ pod hlavičkou Nothing, a letos došlo i na Lunatic Gods. Dlouhá léta jsem se téhle kapele vyhýbal, trpíc strachem z nálepky death, spojované s jejich tvorbou. Když však uvedená škatulka byla lehce korigována na „cigánsky mix death/black metalu“ (nemluvě o tom, že mi album „Vlnobytie“ přistálo jednoho dne na stole), přemohla mě zvědavost. A rázem se mé chuťoměry otřásly v základech. Takže prosím předsudky (hudební i etnické) stranou, zvu vás do úžasně barevného světa, kde nějaké škatulky jsou naprostou podružností, lidová zábava je povýšena na Umění a Umění se stává skvělou zábavou.
Lunaticům se totiž daří úžasná věc – byť střet poetické slovenské lidové hudby a velice intenzivních a brutálních metalových útoků (a je úplně jedno, jaké přídavky si ke kovové odnoži doplníte, ono by mohlo kromě již zmíněných dojít třeba i na thrash, heavy,…) může působit jako nespojitelně kontrastní kombinace hudebního nebe a pekla, dobra a zla, světla a tmy, drží dokonale pohromadě. Dramatičnosti nahrávky pak značně prospívá i vypravěčský (s jednou výhradou) styl kapely – lidové pověsti, historické události, současné poměry i zhudebněné přetextované povídky jsou podány natolik sugestivně, že ožívají v sytých barvách (pro plné nasátí a pochopení příběhů doporučuji absolvovat tuhle procházku s bookletem v ruce) a skvěle dokreslují podmanivou hudbu.
Dobrat se veškerých nálad, zákoutí a emocí by znamenalo vyčerpávajícím způsobem rozebrat všech deset kousků kolekce, z nichž každý jednotlivý se může kdykoliv stát vrcholem desky. Jen pro příklad – tam, kde vás Lunatic Gods rozněžní povznášejícím cimbálem („Starecká“), tam vás obratem rozmetají blackovým skřípotem, vyděsí dráždivým šepotem, nadchnou důstojnými sbory i uvolní nadýchanou melodií. Tam, kde vás smetou masakrózními bicími, ubzučenou kytarou i hrubými vokály („Zbojnícka“), tam vás vzápětí pohladí čistým nevinným hlasem a poetickým textem, tam kde se zdánlivě nic ohromující neděje (instrumentálka „Tak riekol les“) přijdou Lunatic Gods s famózním saxofonem, tam kde vsadí na melancholii („Vrany riekli“) a ukolébávají vás nádhernými vyhrávkami, tam na vás ve finále prsknou dávku účinného jedu. Jediným okamžikem, kdy mě Lunatic Gods krapet vyhodili ze sedla, je báchorka „Od priadok po zimný čas (Ibronka I)“.
Rozvláčné vyprávění tady začíná hrát mnohem výraznější roli a samotná hudba je trochu zatlačená do pozadí, čímž plynulost alba trochu ztrácí švih, naštěstí dramatičnost zůstává na nejvyšší možné úrovni. A že tohle zbrždění není nijak fatální, ukazuje závěrečná „Vlnožitie“, ve kterém se znovu začne intenzivně bouřit, atmosféra okamžitě bez problémů znovu houstne a ďábelský mix lidovky a tvrdých tónů znovu stoprocentně funguje, ať už v bodavě černočerných slokách či v melodických skluzavkách čistého zpěvu. Album bohaté na škálu hudebních nástrojů, hudebních motivů, nálad a pocitů, perfektních výkonů, zabalené do výborného zvuku.
První myšlenka, co mě po „Vlnobytiu“ prolétla hlavou, byla ta, že tohle je totálně ulítlé album. Jenže pokud něco posloucháte stále dokola a pořád máte pocit, že z té desky jste ještě nenasáli ani zdaleka všechny emoce, které nabízí, něco na ní musí být. Chce to jen hlavu otevřenou, netrvat na tom, že svět musí být naporcován do škatulí a pak vás ohromující zážitek nemine. Skvělá práce!!!
|
