Je poměrně zábavné sledovat výkyvy v Tobiášově tvorbě. Zatímco u EDGUY lze už roky pozorovat sestupné tendence, u Avantasie je to obráceně. Po dvou nemastných neslaných, tři roky starých deskách, tu je jedna další, ovšem o mnoho povedenější.
Opět se nezapomnělo na příběh, tentokrát se odehrává ve viktoriánské Anglii, kde se mladý vědec pokouší vysvětlit souvislosti mezi Bohem, časem a vědou. Proč ne, podle mého názoru je toto téma celkem zajímavé a nepříliš otřelé. Alespoň jednou se nesetkáme s obligátními draky a ke skále připoutanými pannami, čekajíce na svého prince vysvoboditele, jenž pro ně na Pegasovi letí, s mečem nikoli tupějším než prezidentův pohled po desátém panáku moravské slivovice, by drak odporný jednou provždy ztrestán byl. Zrovnatak se nemusíme obávat procházky po půlnočním hřbitově, kde z hrobů vylézají slizcí umrlci, dychtíce po zákusu do vašich křehkých lebení.
Hudebně byl avizován jistý návrat k atmosféře prvních dvou (a pochopitelně i nejlepších) alb. Byť se názory na tento fakt poměrně liší, já zastávám, že prohlášení nelhala. Vše, co tento projekt po světě tak proslavilo, zde najdeme v míře větší než vrchovaté. Tím se myslí hlavně zpěvné melodické linky, sbory, slavní hosté, i příjemně symfonické aranže, samozřejmě vše zabalené ve vynikajícím zvuku i krásném bookletu.
Jednotlivé písně si probereme více do hloubky, byla by škoda některou nezmínit, a pokud to půjde, pokusím se najít analogii k některé skladbě ze zmiňovaných prvních desek.
Spectres – Výborný symfonický otevírák se skvěle vygradovaným úvodem, chytlavými vokálními linkami a dechberoucím refrénem, vedený v příjemném šlapavém tempu. Přestože má přes šest minut, nudu v něm budete hledat obtížněji než šunku v šunkové pizze z českých supermarketů. Stačí jediný poslech a píseň z uší již nedostanete. Jako host zde vystupuje Joe Lynn Turner.
The Watchmaker´s Dream – v podstatě obdobná, jen vedená v triolových tempech na kopáky, takže působí rychlejším dojmem než předešlá píseň. Její obdobu bychom mohli vidět kupříkladu v písni „The Serpents In Paradise“. Hostem je opět Turner.
Black Orchid – jeden ze dvou slabších kusů na albu. Přestože i v něm jsou zajímavá a příjemně poslouchatelná místa, tak jako celek po třech minutách začíná nudit. Je vedená v polobaladickém tempu, na vokální vypomoc byl přizván Biff Byford ze SAXONU.
Where Clockwork Hands Freeze – dle mého názoru jednoznačný vrchol alba. Píseň se po příjemně hladivém smyčcovém úvodu nastartuje do druhé kosmické rychlosti a provede všechny milovníky rychlosti a melodie nefalšovaným, čtyři a půl minuty dlouhým orgasmem. Přirovnat by se dala k legendární „Reach Out For The Lights“, hlavně hyper-chytlavým refrénem. Hostem je Michael Kiske, kterému to zpívá pořád dokonale.
Sleepwalking – Zde se dostáváme ke kvalitativnímu opaku předešlého hitu. Tato píseň i s podporou ženského zpěvu zavání (hodně i svým zvukem) sladkým popíkem pro náctileté, krom toho se nepovedl ani refrén. Obdobná byla (ovšem ze Scarecrow) „Lost In Space“. Na guest list se tentokrát dostala zpěvačka Cloudy Yang. Ta má sice příjemný hlas, ale nezajímavé skladbě bohužel nepomůže.
Savior In The Clockwork – epické intro, vyšší tempo, zajímavé melodické a poslouchatelné postupy, spousty sborů a nejdelší stopáž, nad deset minut. Bohužel zde se místy nudě vyhnout nedokážeme, a i když jich tak moc není, obzvláště v prostředních pasážích se nervózně nejednou mrknete na tlačítko „skip“. Jako hosté zde vystupují hned tři vokalisté, a to všichni výše zmínění. Nejblíže by mohla být „The Tower“ z první opery, ta ovšem hluchá místa neobsahuje vůbec.
Invoke The Machine – především na kytarových riffech postavená skladba, navíc první ochutnávka z alba, která se na netu objevila. V podstatě jakkoli zaměnitelná s kteroukoli další kytarovou střednětempou písní ze všech Avantasií, takže nadprůměr. Vokální výpomoc tentokrát obstaral Ronnie Atkins.
Whats Left Of Me – jediná seriózní, krásně křehká balada, převážně postavená na výkonu Erica Martina, který svým čistým a elegantním projevem Tobiáše spolehlivě zastiňuje. Příjemně vystavěné motivy a dobrý výběr vokalisty ji staví velmi vysoko. Bohužel, jen lehce srovnatelná se skvostem „Anywhere“.
Dweller In A Dream – směska prvních dvou skladeb s velmi dobře vystavěnými harmoniemi, je druhá nejrychlejší, a opět s hvězdným Kiskem. Rozhodně jedna z nejlepších na albu.
The Great Mystery – jednoznačně druhý vrchol, ve kterém se v dokonale fungující symbióze setkáváme s výpravnou epičností a častými změnami nálad. Chvíli se vznášíme na lehounkém klavírním oparu s rozněžnělým zpěvem, abychom následně slétli dolů a vychutnali si pohádkově znějící symfonický orchestr, a za další chvíli ucítili nejeden kytarový kousanec. Nádherná reminiscence na nejlepší skladbu všech existujících Avantasií, 15-minutový opus „The Seven Angels“.
Co říci závěrem? Ti z vás, kteří tento trošku delší text dokázali dočíst až sem, si domysleli, že se tato deska bez debat povedla. Seznam hostů sice není tak hvězdný, jako nám slibuje Timo Tolkki (nebo těch, kteří spolupracovali na předešlých deskách), ale výkon podávají všichni vynikající. Pokud takovéto desky budou vznikat i dále, nemusíme si o budoucnost tohoto žánru dělat starosti.
|
