Kapela bratří Harøyových vydává letos už pátou desku, a ačkoli už předchozí „Guardian Angel“ byla naprostou peckou v prog metalovém ranku, kapele se pořád dostává naprosto minimální pozornosti. Jejich skromnou fanouškovskou základnu ovšem může těšit, že tentokrát nečekali na nové album celých osm let, ale jenom tři. Divided Multitude zůstávají věrní vytyčené cestě a opět prezentují svou jasně identifikovatelnou a originální hudební tvář s nespoutanou energií. V kapele se neodehrála od poslední desky prakticky žádná změna (až na přechod k Nightmare records, který může jedině pomoct), a tak se mohli členové v klidu soustředit na pilování svého stylu v duchu současného trendu severských progových kapel – totiž cestou kombinace chytlavých refrénů a melodií s pořádným hudebním galimatiášem a ukázkami hudebnických schopností. Konkrétně na „Feed on Your Misery“ tenhle kokteil funguje dokonale.
Norské kapely dělají věci vždycky malinko jinak, ale Divided Multitude jsou jedním z nejzářnějších příkladů, že i se spoustou slyšitelných vzorů (namátkou Pagan´s Mind nebo Nevermore) lze na scénu přinášet něco nového. Za obrovské plusy téhle bandy považuji hned několik věcí. Album jako celek má podmanivou a temnou atmosféru, hudba kapely je naléhavá a vyvolává tíživé pocity. Jejich styl je kombinací ostrých, až thrashových riffů a silných melodií. Vše je podbarveno parádními klávesami. Musím říct, že klapkař Eskild Kløften odvádí opravdu bravurní práci, ve které je znát cit pro správnou míru klávesového doprovodu v progové hudbě. Z velké části ošem formuje tvář kapely především vokál. Sindre Antonsen používá svůj originálně zabarvený hlas silně schizofrenním způsobem a dodává tak hudbě Divided Multitude pořádnou dávku dramatičnosti. Jako celek je pak pro mě tahle kapela totálním zjevením.
„Feed on Your Misery“ začíná poněkud nečekaným intrem „Esperanto“ se španělskými rytmy, ale zbytek desky už je prost podobných experimentů a většina jí sype podpořena dvojšlapkou a pořádně ostrými kytarami. I se zaintegrovanými progovými kličkami je skupina schopná uchovat si nakažlivou chytlavost a sem tam se vytasí s přímo koncertním refrénem. Kombinace všeho výše zmíněného přinesla tentokrát opravdu silné skladby. K těm nejlepším bezesporu patří „What I See“, „Scars“, „Crimson Sunset“ nebo „Seconds“. Za tu vůbec nejsilnější pak považuji „The World Is Watching“ s přímo elektrizujícím refrénem.
Divided Multitude jsou zkrátka opravdu výborná kapela, která je z nějakého důvodu silně přehlížená. Asi mi nezbývá než čekat, kdy si KONEČNĚ téhle kapely všimne aspoň o trochu víc lidí (v širší posluchačstvo se ani neodvažuji doufat). Já totiž nemám nejmenší tušení, v čem ten problém vězí. Pokud jsem předchozímu počinu dala devítku, musím tentokrát ještě o půl bodu výš. Už podruhé za sebou přišli tihle Norové s vášnivým a strhujícím albem, které je hudebně dokonce ještě vyzrálejší a pestřejší, než jeho velmi povedený předchůdce.
|
