Michael Kiske (ex-Helloween, Unisonic) je v posledních letech skutečně v jednom kole. Po návratu na koncertní pódia s kapelou Unisonic a projektem Avantasia nabral druhý dech a především energii k vytváření hudby, která jeho hlasu sluší nejvíce. Po četném hostování v různých kapelách (Gamma Ray, Masterplan, Edguy, Thalion…) se v roce 2005 rozhodl spolupracovat také s baskytaristou Dennisem Wardem (ex-Pink Cream 69, Unisonic), s kterým vydal album hard rockového projektu Place Vendome. Já právě v rukou držím již třetí desku s názvem „Thunder In The Distance“, na které se zmíněnou dvojicí spolupracovali kytarista Uwe Reitenauer, klávesista Gunther Werno a nově také bubeník Dirk Bruinenberg. Již samotný pohled na obal mi říká, že se třeba nezapracovalo pouze na kvalitě hudební, ale také vizuální.
S očekáváním spouštím první skladbu „Talk To Me“, která je zároveň singlem (odkaz na videoklip najdete níže) a nestačím se divit. Po prvním poslechu na mě přišlo mírné rozčarování, neboť se jedná o jednoduššího bratříčka úvodní titulní skladby z předešlého alba „Streets Of Fire“. Začal jsem mít obavy, že by se již na třetí desce pánové začali opakovat (podobně jako např. Sabaton, Powerwolf apod.). Skladba je však chytlavá, příjemná na poslech, ale pro mě osobně je to na úvod mírné zklamání. Na druhou stranu je fakt, že hudbu pitvám možná až příliš. Prozradím však, že podobný pocit budete mít během poslechu desky častěji. Druhá skladba v pořadí nese název „Power Of Music“, jejíž název ji přesně charakterizuje. Typický rockový hit, který potěší příznivce nádherných melodií, hymnických refrénů a vysokého vokálu. Jasný adept na hit alba. Tempo se mírně zrychlí s „Broken Wings“, kde se Michael Kiske se svým hlasem vydává do ještě větších výšin, a dokazuje tak, že jeho hlas nestárne, ale pouze zraje do stále větší dokonalosti. Zejména ve slokách ucítíte příjemné mrazení v zádech.
Že se album bude nést především ve středním tempu, bylo snad jasné každému. Ani přínos Tima Tolkkiho (ex-Stratovarius...) na tom nic nemění. Ten pro album složil čtvrtou „Lost In Paradise“ a přiznám se, že jsem na první poslech ani nepoznal, že za ní stojí právě on. Příjemná skladba, která se nese v duchu singlu „My Guardian Angel“ z minulého alba. Tempo nemění ani procítěná „It Can´t Rain Forever“, která vás pohltí nádherným refrénem, kde nádherně vyniká Kiskeho charakteristický čistý vokál.
Návrat do osmdesátých let proběhne se skladbou „Fragile Ground“, jejíž úvod vám dá vzpomenout na typické zvuky kláves právě z tohoto období. Tuto vzpomínkovou náladu tak mírně narušuje pouze refrén, který není špatný, ale příliš nezapadá do nálady samotné skladby. Následující dvě skladby „Hold Your Love“ a svižná „Never Too Late“ považuji za takový menší omyl. Ani jedna z nich bohužel nenabízí nic, kvůli čemu byste se k nim museli vracet. Album poslouchám již třetí týden a k těmto dvěma skladbám jsem si cestu stále nenašel.
Dojem z alba opět zlepší „Heaven Lost“, která v sobě po celou stopáž nese zajímavou tajemnou atmosféru, kde i Kiske zní, jako by se skutečně trápil nad ztraceným nebem. Ještě lepší pocit vám přivodí „My Heart Is Dying“, která má tak příjemný refrén, že si ho začnete brzy pobrukovat také. Pro mě jedna z nejlepších věcí na albu.
Před závěrečnou titulní věcí, které však k dokonalosti něco málo schází a na albu patří mezi lepší průměr, album nabízí ještě dvě skladby. Skladba „Breakout“ bohužel není příliš kreativní a opět na mě působí, že je na albu jen do počtu. O to větší překvapení je, že za ní stojí kytarista Magnus Karlsson (Primal Fear, Kiske/Somerville...). Za zmínku stojí druhá „Maybe Tomorrow“, která by podle mého názoru celou desku skvěle zakončila. Je v ní vše, co od Place Vendome očekáváte. Vysoký hlas Michaela Kiskeho. Nádherná práce kláves na pozadí. Melodický refrén a nádherná atmosféra.
Zvukově není albu absolutně co vytknout. Příjemné na poslech jsou zejména klávesové hrátky v pozadí, které dodávají albu skvělou atmosféru. Pánové by se však příště měli o něco více zaměřit na strukturu skladeb. Při prvních posleších totiž většina skladeb splývá a trvá poměrně dlouhou dobu, než kouzlo alba začne působit. Na druhou stranu se musí uznat, že není moc kapel, které dokáží na jednu desku vměstnat tak velké množství skladeb, které by se daly označit za hit a člověka dokázaly pohladit na duši. Mám však pocit (stejně jako u předešlého alba), že se na desce nachází i několik málo skladeb, které by spíše měly zůstat ve formě bonus tracků. Je to škoda, protože jinak se album velmi příjemně poslouchá a není mu prakticky, co vytknout. Člověk se u něho skvěle odreaguje a na hlas mého oblíbence Michaela Kiskeho nedám dopustit a nevěřím, že mi někdy zevšední. Toto album hodnotím lépe než předchozí „Streets Of Fire", ale na perfektní debut z roku 2005 mu ještě něco málo schází.
|
