Poté, když jsem prvně projel album „Reaching Places High Above“ slovenských progrockerů Persona Grata, říkal jsem si, že i kdyby mě kapela chtěla do svých řad sebevíc (i když na co by jim byl trianglista bez praxe?), že bych odmítl. Ne snad proto, že by mi jejich muzika nešla pod nos (naopak), ale proto, že jsem už starší člověk, paměť mi občas vynechává a ta řada zajímavých motivů, kterými je deska nabitá, vypadala strašně komplikovaně. Ale šlo fakt jen o první dojem – dojem postupně nabobtnávající je ten, že jde o silně perfekcionistickou, a přitom úžasně lehkou (i přes určitou nezbytnou progresivní zašmodrchanost), pohodovou, osvěžující a elegantní muziku.
O které rozepisovat se do detailů je jako to pověstné tančení o architektuře. Svět Persona Grata je velice bohatý a pestrý, nápady, se kterými by někteří vystačili i na dvě tři alba z nich padají naprosto přirozeně, někdy až krkolomné zvraty umožňují to, že v šestici skladeb (z nichž dvě jsou – v poměru k těm ostatním – jen krátká intermezza, a Persona Grata se v nich vracejí ke svému před osmi lety představenému trojdílnému instrumentálnímu příběhu „Orient Expresu“, použitému již na předchozí nahrávce „Kus hry“ ) se ustavičně něco děje, jejich hudba neztrácí děj, spád, ani dramatičnost. Dominantně v téhle hře působí především klávesy, které ve svých nejdivočejších kouscích znějí až poněkud chaoticky (což je v tom jemném nádechu alba velice chutná ingredience), a flétna (a najednou je ta spřízněnost s Jethro Tull definitivně jasná) hostující Jany Vargové, která hudbu kapely nádherně projasňuje a protepluje. Nutno zmínit i fakt, že Jana kromě flétny přispěla na desku svým křehkým vokálem, který v kooperaci s civilním, vypravěčsky příjemným a dostatečně variabilním a emotivním hlasem Martina Stavrovského (byť instrumentální „Orient Expres“ je strhující záležitost, se zpěvem získává Persona Grata další výrazné plusové body navíc) funguje velice smyslným způsobem. Pozadu nezůstávají ani kytary, které (a to je možná pro mě to největší překvapení) převážně domalovávají tu pohodově poklidnou a přitom bohatou atmosféru, zbytečně na sebe nestrhávají pozornost a podřizují se působivému celku.
Pokud jsem na v úvodu naznačoval něco o komplikovanosti hudby Persona Grata, díky tomu, jak do sebe všechno přirozeně zapadá, je to tvrzení silně relativní. Progresivita a instrumentální zručnost jdou ruku v ruce s hravostí i melodičností, a i když v těch delších skladbách může dojít k až nečekaným zvratům (náladovým i rytmickým) a vsuvkám, nemáte ani na moment pocit umělého exhibicionismu.
„Reaching Places High Above“ není album použitelné jako kulisa. Tahle dopředu jen těžko odhadnutelná muzika s chuťovým ocáskem Yes se musí intenzivně nasávat, vstřebávat a vytrvale objevovat. Jde to snadno, Persona Grata jsou přístupní, kreativní, hraví, čerství, šikovní, nápadití a přitom nápadově jen těžko vyčerpatelní.
|
