Dvanáctý ročník největšího tuzemského festivalu metalové hudby Masters of Rock se blížil ke svému konci. Zbýval už jen poslední den. A že by se na celkové náladě podepsala nějaká únava? Ani náhodou! Hudba evidentně dodávala spoustu energie a síly. Jak jinak si vysvětlit tak skvělou atmosféru, která po celé čtyři dny panovala. Kempy sice o pár stanů ochudly, areál i tak však zůstal velmi slušně zaplněn. Na programu totiž stále byla velká jména, kvůli kterým se vyplatilo vydržet až do úplného závěru.

Extrémního metalu letos tolik nebylo. Když už se ale dostal ke slovu, stálo to za to. To byl případ i kanadských Kataklysm, kteří svoji účast potvrdili na poslední chvíli. I tak se při jejich vystoupení vytvořil poměrně velký kotel. Ten se dočkal pravého drtivého death metalu, plného agresivních riffů a nekompromisních bicí.

Bonfire v line-upu také původně nebyli. Jenže když hardrocková legenda Krokus oznámila, že se na festival ze zdravotních důvodů nedostaví, pořadatelům nezbývalo nic jiného, než hledat náhradu. A protože jsou Bonfire podobného zaměření jako švýcarská legenda, volba padla právě na ně. Jak to dopadlo? Na jedničku! Němci se odvděčili poctivou a pohodovou muzikou, která celý podvečer dokonale zpříjemnila. Nejvíce zafungoval asi hit „Never Mind“, pozadu však nezůstaly ani sklady „Hot to Rock“ či „Sweet Obsession“. Kapela tak své slavné kolegy s jistotou zastoupila a ukázala, že je stále v obrovské formě.
Ray: Musím říct, že tahle výměna na poslední chvíli mě opravdu potěšila. Ne, že bych nechtěla vidět Krokus, ale s Bonfire jsem už měla tu čest pár let zpátky a jejich show je jednoduše neskutečně sympatická, stejně jako jejich hudba. Zpěvák Claus Lessmann se opravdu věnoval cvičení češtiny a asi nejkouzelnější bylo, když nacpal do „Škoda lásky“ pravděpodobně všechny české fráze, které znal, a pak se dožadoval, aby mu za to někdo koupil pivo. Vynikající bylo opět bubenické sólo s hořícími paličkami a pliváním ohně. Jen škoda, že si ke konci setu odnesli tu jedinou trochu deště, co ten den padla.

Zkušenost nahradila další zkušenost. Na řade byl bubeník Mike Terrana, respektive jeho kapela Terrana, která zde měla celosvětovou premiéru. Hudební styl tohoto tria, které tvoři ještě kytarista Fabri Kiareli a baskytarista Alberto Bollati, je klasický rock, jenž se inspiruje veličinami jako AC/DC, Bad Company či Whitesnake. Je proto logické, že se nejedná o žádný sólový projekt (název je možná trochu zavádějící). Mike naopak dává svým spoluhráčům nemalý prostor (i když na „drum" sólo samozřejmě došlo). Ti se tak můžou maximálně realizovat a strhávat stejnou míru pozornosti. Nejsou to navíc žádní zelenáči. Po technické stránce jsou naprosto precizní. Jejich vystoupení ale i tak moc úspěchu nesklidilo. Proč? Na můj vkus je v jejich hudbě pramálo osobitosti, emocí i zajímavých nápadů. Jako recenzent chválím, ale jako fanoušek se prostě nudím.

Eluveitie je v tomto ohledu převálcovali. Velkou zásluhu na tom měla hráčka na niněru a zpěvačka Anna Murphy, která ze zdravotních důvodů na posledních koncertech v ČR chyběla. Nyní jsme se měli možnost přesvědčit o důležitosti jejího působení v kapele. Prostoru totiž dostala dost. Její hlas především přináší do jejich hudby jemnost, která v onom folk/deathovém hávu působí neskutečně svěže. Typickým příkladem bylo, když se po tvrdší skladbě „Kingdom Come Undone“ ozvaly první tóny z nádherné „A Rose for Epona“. Z toho kontrastu doslova mrazilo. Stejně vyzněla i zbrusu nová píseň „The Call of the Mountains“ či starší pecka „Omnos“. Její přirozenost je opravdu dechberoucí. Když si k tomu připočtete dravý growl Christina Glanzmanna a všechny ty netradiční nástroje (jako mandolínu, píšťalu, dudy, niněru apod.), máte o pestrost postaráno! Parádní koncert!

Na vysokou laťku se snažil navázat Michael Kiske se svojí formací Unisonic. A to se mu bez potíží podařilo. Jeho výkon byl opět famózní. Kolega František vám jistě povypráví. Musím mu ale dát za pravdu. Kiske má prostě zlato v hrdle. Při skladbě „Over The Rainbow“ jsem skoro ani nedýchal.
František Šafr: Čekání se vyplatilo, neboť jsme se opět dočkali precizního vystoupení s profesionálními výkony všech hudebníků.Na začátku setu byl sice menší problém se zvukem kytar, ale brzy se vše vyladilo. Přestože mě již dosti irituje, že můj oblíbenec Michael Kiske poměrně fláká nižší polohy svého hlasu, tak výšky zvládá stále excelentně. Je až s podivem, co tenhle člověk v hrdle má. Kapela představila několik skladeb z připravovaného alba "Light Of Dawn", které vyjde začátkem srpna tohoto roku (a podle nich to vypadá na metalovou jízdu á la Helloween z období Keeperů) a samozřejmě jsme se dočkali hitů z bezejmenného debutu a také "March Of Time" a "I Want Out" z helloweenské éry. Škoda jen, že jejich set uplynul tak rychle.

Finále patřilo ikoně heavy metalu Sebastianu Bachovi, někdejšímu frontmanovi kapely Skid Row, na níž vlastně byla postavena většina setlistu. Soudě podle reakcí fanoušků to byl v celku logický tah. Hitovky jako „Youth Gone Wild“, „I Remember You“ či „Piece of Me“ byly přijaty přímo s nadšením. Bach si tak publikum podmanil hned od začátku. Jeho sebevědomí sršelo na míle daleko, stejně jako energie, kterou do koncertu dával. Člověk mu dokonce rád odpustil i těch pár falešných tónů. Show byla totiž pro závěr festivalu jak stvořená. Měla tah na branku, odsýpala a hlavně bavila!
Ray: Potěšila mě možnost vidět naživo takovou ikonu, jakou Bach bezesporu je. Jeho show mě zavedla zpět do puberty, a to nejen díky hitům Skid Row, ale navíc jsem si při pohledu na něj nemohla nevybavit scény z jeho působení v seriálu Gilmorova děvčata.Ačkoli už mu není dvacet, hlas mu slouží pořád slušně a především ho bylo plné pódium. Jeho roztočení mikrofonu na dlouhé šňůře je skutečně efektní a očividně i nebezpečné. I když tentokrát se nic nestalo, slyšela jsem, že jím už několikrát knockoutoval nejen sebe, ale i některé ze spoluhráčů. Celkově opravdu důstojné zakončení festivalu a věc, na kterou se vyplatilo čekat.