Před dvěma lety vydala americká corová banda Tear Out The Heart svůj debut s názvem „Violence“. Účinné breakdowny a riffy, perfektní growly, nabušený zvuk se zapamatovatelnou přeefektovanou basou…tohle bylo „Violence“. Tato velmi silná prvotina se letos dočkala mladšího bráchy s podtitulem „Dead, Everywhere“ a bohužel ho přejela na plné čáře. Už úvodní „Feel Real“ je náznakem, že nová deska bude hnaná více do mainstreamu, bude se používat více čistých zpěvů a vše bude protkáno patřičně ozvučenou elektronikou. Pro zastánce debutu menší šok a obrovské zklamání. Kde jsou nekompromisní breakdowny a riffy trhající hlavy? Po pár posleších se však ze zklamání stává zvědavost a ze zvědavosti přemýšlení nad osudem kapely. Ty riffy tam totiž stále jsou.
Jsou dvě možnosti, jak chápat skladatelské úsilí kapely v „Dead, Everywhere“. 1) Jedná se o záměrný protipól k albu „Violence“, tedy převaha čistého vokálu nad growlem a elektroniky nad syrovým zvukem. Kořením tady nejsou melodie a čistý zpěv v záplavě riffů a breakdownů, naopak kořením zde jsou právě ony riffy, podržené vespod a podpořené adekvátním growlem. 2) Kapela přeskočila jeden vývojový stupeň snad každého metalcoru, a to rytmicky složitější a stále našlapané minimálně ještě jedno album. Obyčejná corová kapela se totiž po pár deskách a letech hraní „toho samého“ uchýlí k experimentům, jinému zvuku atp. Fungovalo to u August Burns Red, fungovalo to (s menšími zaváháními) u Parkway Drive a masově to fungovalo i u Bring Me The Horizon (i když se s jejich radikální změnou na poslední albu řada lidí srovnává doteď).
Tear Out The Heart zkrátka rok a něco po debutovém albu naruby převrací původní skladatelské postupy a myšlenku až pomalu deathcorového přístupu zde mění na podivný mix electronicoru a posthardcoru. Přehršel elektroniky a úděsného automatického modulátoru hlasu se logicky odrazí i ve zvuku, který nemá tak brutálně agresivní tah na branku syrových nástrojů, jako ve „Violence“, naopak se rytmická sekce lehce ztrácí v záplavě samplů, orchestrací a oplzlých popových vokálních linek (popěvky „eee ooo“ nebo „hey hey“ opravdu nepotřebuji slyšet neustále). Navíc se na novém albu objevují hned dvě balady („Viking Funeral“ a „Incomplete“) podbarvené naprosto nevhodným elektronickým podkladem – za tohle palec hodně dolů. I tak se nejedná o úplný propadák.
„Dead, Everywhere“ totiž opravdu pár těch výborných melodických míst má („I´ve Got Secrets“, The Rejected“, „Curse“) a dojde i na klasické potrápení krčních svalů u skladeb jako „Error“ nebo „School of Bleeders“. Samply, orchestrace a elektronika obecně příliš neoslní, utkví tak maximálně „The Epitome of Misery“ s vhodným použitím těreminu ve slokách.
V ostatních skladbách je elektronika bohužel dominantním prvkem a na nějaké tvrdší a rytmicky zajímavější místo se čeká často až tři čtvrtě písničky. Pro nezaujatého posluchače bude možná druhé album fungovat lépe, pro posluchače namlsaného předchozí „Violence“ se jedná o vychýlení z jasně daného směru. Ať tak či onak, pozornost si tahle banda určitě zaslouží a už teď jsem nad míru zvědavý, s čím přijde příště. Talentu totiž má na rozdávání, jen ho podat tím správným způsobem.
|
