Snad je to sluníčkem, které většinu roční doby praží do tamějších našinců a dodává jim tak blahodárnou energii, každopádně je evidentní, že se Itálie pomalu ale jistě stává melodicko-metalovou velmocí. Stačí si vzpomenout na kapely jako Derdian, Ancient Bards, 4th Dimension, Holy Knights nebo Trick Or Treat, legendy typu Rhapsody, Labÿrinth či Vision Divine snad ani zmiňovat nemusíme. Minulý rok k nim přibyla i dnes hodnocená smečka Flashback Of Anger, která se sice zaobírá progresivním power metalem, činí tak ovšem mimořádně odlehčeně, s vysokým důrazem na melodické elementy.
Ty jsou nejvíce soustředěny ve vokální linkách Alessia Goriho (vedle zpěvu stíhá vypomáhat i s klávesami), které často podkreslují progresívní kytarové vrtule a nejednou to pak vypadá jako boj tmy se světlem. Důvodem, proč se touto kapelou zaobírám, je, že si v konečném účtování vítězství na svoji stranu jednoznačným způsobem usurpuje světlo. To se rozšajní zejména ve dvou baladických skvostech („Don´t Let Me Fade“ a „My Angel“), které malebně nadnášejí pianinové melodie a jež svoji emotivní podmanivostí znamenají jasný vrchol díla. Prvně jmenovaná je vzpomínkou na bývalého baskytaristu Francesca Masiniho, jenž před třemi roky podlehl rakovině, což samozřejmě písni dodává další pocitový rozměr. Zároveň obě perly představují zjemňující protipól k metalovým položkám, jejichž strukturované hrátky někdy přece jenom zapomenou na chytlavější kyslík a trochu se přidusí progresivním kouřem. Naštěstí není nikdy daleko spása v podobě vrchního hasiče Alessia Goriho, jenž včas zachrání i ten zdánlivě nejztracenější tón.
O Alessiovi by se dalo říct, že je typickým italským pěvcem, neboť se v jeho vokálním zabarvení zrcadlí jak hlas Fabia Lioneho (Rhapsody, Angra + asi dalších tisíc kapel, ve kterých hostuje, včetně této fošny ve skladbě "Black Prince"), tak Roberta Tirantiho (ex-Labÿrinth). To znamená jediné, jeho hlas je velmi kvalitní a pro celkové dojmy z poslechu desky zcela zásadní.
Stejně jako jeho (a Emanuele Giorgettiho) klávesy, se kterými různými efekty tvoří signifikantní pilíře nálad a atmosféry jednotlivých písní. Pokud bychom vybírali z metalových skladeb tu nejreprezentativnější, měla by to být právě šestka „Black Prince“ s atraktivní stavbou, chytlavými vokálními linkami i refrénem. Muzikanti mají pravděpodobně stejný názor, protože tento song umístili na samotný závěr alba ještě jednou, tentokrát v „originální verzi“. Rozdíl je ale toliko v malinko horším zvuku toho původního, proto to nepovažuji za ideální krok, který navíc stopáž nahrávky dostal přes jednu hodinu. Je to ovšem jen kosmetická vada na kráse vynikající desky „T.S.R.“ (Terminate and Stay Resident), jež je ještě vypiplanější než šest let starý debut "Splinters of Life" a pro mě znamená jedno z nejpříjemnějších překvapení roku 2014. Nenechte si jej ujít!
|
