Když v roce 2007 talentovaný kytarista Jani Liimatainen opustil Sonatu Arcticu a byl nahrazen o poznání méně výrazným (byť technicky zdatnějším) Eliasem Viljanenem, přislo mi to dosti líto. Dva roky na to se svojí novou kapelou Cain´s Offering natočil debutovou desku "Gather The Faithful", která sice ničím nevybočovala z hranic melodického poweru, ale poslouchala se velmi příjemně. Pak s hudebním kolegou Timo Kotipeltem zplodil naprosto zbytečné "Blackoustic", na němž jsme mohli slyšet písně domovských kapel obou muzikantů v akustickém provedení, a až v roce 2014 začalo prosakovat, že se druhé album Cainů pomalu, ale jistě chystá.
Placka je tak extrémně přístupná a posluchačsky nenáročná, jak jen to hranice stylu umožňují, naplněna hity až po samotný okraj a její naposlouchání vám nevezme více než den. Hudebně se jedná o ten nejryzejší melodický power - speed, bez přesahů kamkoli jinam, a pokud vám rychlá tempa poloviny repertoáru v konjunkci s absolutní, veselou a hravou (dalo by říci, že místy i extrémně vlezlou) melodikou každého zahraného tónu nic neříkají, ruce pryč.
Pro speedové puristy zde ale nastane nefalšovaný, padesátiminutový hudební orgasmus. Po stisku tlačítka „Play“ se přeneseme do roku 2004 na album „Reckoning Night“ od Sonaty Arcticy, na které Jani přispěl výtečnou speedovkou „My Selene“ a dá se zde vytušit jeden z důvodů, proč se s Tonyho partou za pár let rozloučil. Většina placky totiž zní prakticky totožně, a to nejen zmiňovanou melodikou, ale i aranžérskými stereotypy, například poměrně oblíbenými starty písniček refrénem, kde je zpěv nahrazen klávesami. Tento fígl je na albu použit ve většině nadzvukových songů.
Nahrávka se v principu skládá ze tří typů kompozic. Do první skupiny bych zařadil skladby rychlé, nekomplikované, s hitovými refrény a jasným tahem na branku (první dvě, geniální singl „I Will Build You A Rome“, jejíž text Jani napsal pro svoji přítelkyni, dále šestka „Constellation Of Tears“ a předposlední „Rising Sun“). Všechny zmíněné zalezou do uší rychleji než škvor. Druhou skupinu tvoří skladby pomalejší, zadumanější, méně přímočaré, s výraznější kytarovou prací a klávesovým šimráním (třetí, melodicky půvabně houpavá „A Night To Forget“, sedmička „Antemortem“ inspirovaná nightwishovskou „Dark Chest Of Wonders“ či její mladší sestřičkou „Shudder Before The Beautiful“, následující „My Heart Beats For No One“ a poslední, trochu nevýrazná „On The Shore“). Zbývající skupinou jsou balady, na desce zastoupeny pouze nejdelší, na svém konci vynikajícně gradující položkou „Too Tired To Run“. Mimo tyto kategorie patří největší škraloup celé nahrávky, poslechově značně roztříštěná instrumentálka „I Am Legion“, která působí dojmem, že Jani prostě jen splácal nápady, které se do ostatních písní nevlezly.
O výkonech jednotlivých muzikantů netřeba dlouze debatovat, stačí se podívat, kdo za jednotlivými nástroji stojí (pro upřesnění, za klávesami již není Mikko Harkin, ale sám guru Jens Johansson). Navíc z atmosféry alba krásně čiší, jak si natáčení museli užívat. Zvuk je přesně takový, jaký u této hudby být má - vyladěný, precizní, energický a nabušený, jen možná až příliš středový. Velmi se povedl i obal v působivém červeno – fialovém nádechu.
Druhý zářez finských superstar je přesně tím dílem, na které milovníci rychlosti a melodie už dlouho čekali. Janiho kompoziční schopnosti se za ty roky ještě zvýšily a cit pro chytlavé melodie by mu mohl závidět kdejaký známější skladatel, tvořící tento druh hudby. Pokud máte chuť na svěží a pozitivní nálož, poslechem této desky nemůžete sáhnout vedle. Pro mne zatím vrchol tohoto roku a píseň „I Will Build You A Rome“ považuji za jednu z nejlépe vystavěných písní celé power metalové scény.
|
