Od poslední fošny „Banditi di Praga“ Kabáti představili turné s živým big bandem a oslavili čtvrt století existence aktuální sestavy opět na Vypichu. Na domácí scéně není momentálně kapela, která by této pětici konkurovala ve smyslu popularity a rozsáhlosti produkčního zázemí. Kabát si může dovolit jeden koncert ročně a přitom vyhrát spousty cen, jelikož je již několik let pevnou součástí českého folklóru, jejich písně a zná je každý. Nabízí se tedy jednoduchá otázka: má ještě Kabát čím překvapit?
Po desce „Corrida“ se na teplické rockery vznesla vlna kritiky za jejich mainstreamovost a rádiovou podbízivost. Kapela byla v situaci, kdy každá nová deska nabírala zpoždění a vlastně již takových deset let není kam spěchat. Kabát si totiž své renomé vydobyl již v 90. letech, kdy se tvůrčí přetlak a postupné změkčování tvorby od raritního thrashe až po hospodský bigbít setkalo s masivním úspěchem a desítkami zlidovělých hitů. „Do pekla/do nebe“ měla, zdá se, velké porodní bolesti. Když totiž spolupracujete více jak 15 let s jedním studiem a vydáte u něho 7 alb (studio SONO), chtě nechtě se tento fakt promítne i do vaší tvorby, která postupem času začne připomínat kolovrátek. Kapela se chtěla ze stereotypního sevření vymanit a zažehnout novou jiskru u studia Barrandov Sound v čele s producentem Yardou Helešicem (ex-kytarista Support Lesbiens). Přestože deska nabrala o více než půl rok zpoždění a byla vydaná doslova za pět minut dvanáct, jednalo se o rozumný krok.
Je evidentní, že změna Kabátům prospěla a nový kytarový sound teplickou pětku nakopnul. Tuto živou vodu kvitoval zejména Milan Špalek, který vždy instrumentální materiál poslouchá jako inspiraci k sepsání kompletních textů. U prvotního singlu „hokejové hymny“ s názvem „Brousíme nože“ se ovšem zdálo, že je vše špatně. Mix zvuku nikterak neohromil, píseň jako taková se opírá vyloženě pouze o refrén a textově se taktéž nejedná o žádný skalp. Následně zveřejněná titulní „Do pekla/ do nebe“ má ale již patřičný říz, skvělý nosný hlavní riff a typický kabátovský zpěvný refrén. A pokračujeme v kladech. Skvělý zvuk jde ruku v ruce s ostřejší prezentací písní, která se z českého bigbítovského rybníčku často (i díky mírnému podlazení) přeleje do metalového moře (již zmíněná titulka, úvodní „Bang!“, „Restaurace pana Kalvody“). Textově a instrumentálně se ovšem jedná o ten starý dobrý Kabát – piráti, divoký západ, srandičky, klasické riffy, šťouchnutí do náboženství, banjo, jižní Amerika…co ale kvituji úplně nejvíc, je využití Špalkova vokálu. Dokážu si živě představit, že tato šedá eminence kapely by se vrhla na sólovou dráhu a díky svému podmanivému hlubokému hlasu a textovým schopnostem by v ní i uspěla. „Valkýra“ je totiž jasným hitem desky a její textová vážnost, vokály a instrumentálně padnoucí kabát šlape na paty legendárnímu songu „Ďábel a syn“. Nejinak je na tom i melancholická „Houby magický“ a vůbec - dlouhovlasý basák je slyšet daleko víc než na posledních kusech, což je jedině ku prospěchu věci.
Škoda, že si Kabát nijak neláme hlavu se strukturou songů a všechno tlačí evidentně přes refrén („Brousíme nože“, „Western boogie“), který se omílá do odumření ušních bubínků. Jasným důsledkem tohoto rozhodnutí je absolutně mizivá hravost v mezihrách, jež často pouze suplují bridge, ze kterého se najede opět na refrén. Už je to nějaký pátek, co Kabát překvapil propracovaným sólem, dvojhlasem nebo nějakým nezvyklým elementem (takové „Dole v dole“ bylo velmi příjemně kytarově laděné). Tady snad nic takového neexistuje, a když se s něčím přijde, jedná se o výsledek nemastný neslaný někde mezi dobrým nápadem a realizací („Brousíme nože“, „Valkýra“). Potenciál v písničkách určitě je a kapela bohužel nedokázala obohatit klasický postup ještě něčím navíc. Už tak v krátkém albu vzniká povážlivě dost vaty, byť stadiónové refrény se opět povedly a doprovody dobře řežou. Veselé kraťasy „Myslivecký ples“ a „Pakliže“ se míjí účinkem, ale to je, uznávám, spíš můj problém. Kapela dobře ví, že je mezigenerační a songy podobného typu již mají v její dlouholeté historii své místo. Otázkou je, nakolik se jedná o chladný kalkul a nakolik to kluky ještě baví psát a skládat, protože už nám za chvíli otočí padesátku.
Odpovím si na otázku z úvodu. Kabát mile překvapil jednou věcí: vrátil se v čase o nějakých pět desek zpět do dob přelomu nového milénia a naštěstí nepokračoval v trendu nastoleném „Corridou“. Nová placka nabízí klasické songy, ve kterých dřímá hitový potenciál, zádumčivé balady i typické bujaré oddechovky a již teď je nad slunce jasné, že se pár z nich stane nedílnou součástí každého živého vystoupení. Už z logiky věci je jasné, že kabátovské začátky už nás svou návštěvou nepoctí; přesto se najdou na nové desce místa, která připomínají trojici „Čert na koze jel“, „MegaHu“ a „Go satane go“. Tedy trojici, jež produkuje spoustu jednoduché, ale účinné a zapamatovatelné hudby. Hudby, po které je taková poptávka, že se hraje s železnou pravidelností každý víkend na zábavách a existuje k ní nespočet revivalů (včetně revivalu samotného Pepy Vojtka). Neprůstřelný důkaz umožňující pochopit vkus českého posluchače a svézt se na jeho pochybné vlně. Originál je však jen jeden a ten nejnovější je nadprůměrný, přičemž celý jeden bodík navíc si uzmula vynikající „Valkýra“.
|
