Letos je to už pětatřicet let, co poprvé z obalu desky na svět vykoukl Eddie, nesmrtelný maskot a jedno z poznávacích znamení Iron Maiden. To už je pádný důvod k oslavě, která ovšem vůbec nemusela být. Dlouho se spekulovalo, přemýšlelo a mlžilo o tom, jestli deska „The Final Frontier“ z roku 2010 nebude vůbec posledním albem v kariéře kapely. Muzikantům už táhne zhusta na šedesátku (v případě bubeníka Nicka McBraina dokonce na čtyřiašedesátku) a navíc Bruce Dickinson konec loňského roku a začátek toho letošního sváděl boj s rakovinou. Vyhlídky proto nevypadaly vůbec dobře. Proto ohlášení vydání novinky působilo jako takový malý blesk z čistého nebe. Navíc dvojalba!
Abych se přiznal, nijak zvlášť mě oznámení dvojalba do kolen nedostalo. Navíc dvojalba, kde budou skladby kolem deseti minut dlouhé a dokonce jedna osmnáctiminutová, protože jestli mě něčím v posledním letech Iron Maiden prudí nejvíc, tak to jsou právě až nesmyslně protahované stopáže jejich skladeb i celých alb. Ale budiž, holt to k Maidenům dnešních dnů patří a člověk to buď musí respektovat nebo nechat být. Na druhou stranu, koho by také bavilo poslouchat stopadesátou variantu na „Run To The Hills“.
Před měsícem vylétla první vlaštovka v podobě pilotního singlu „The Speed Of Light“. Skladby ostré, jak se na předskokana desky sluší a patří, vcelku dobře poslouchatelné, ale až tak nějak moc konzervativní. Obsahuje totiž naprosto všechno, co Iron Maiden dělá Iron Maiden, od klasických brejků Nicka McBraina, přes cválavou basu, střídání se v kytarovém sólování až po klasický vokální projev Bruce Dickinsona. Když někdo v internetových diskuzích podotkl, že „The Speed Of Light“ je nejlepší singl od dob „The Wicker Man“, měl v podstatě pravdu. Ovšem zase jich od roku 2000 tolik nevyšlo a i celé desky z tohoto období rozhodně nepatří k těm nejlepším v historii Železné panny. To samozřejmě neplatí o naprosto otřesném videoklipu.
Ovšem celé nové album otevírá „If Eternity Should Fail“ z pera zpěváka Bruce Dickinsona a startuje jej v grandiózním stylu. Skladba je to atmosférická, plná nosných melodií a velice přesvědčivého, silného refrénu. Vkusně působí i využití akustických kytar, které gradují atmosféru. „If Eternity Should Fail“ je i díky tomu jeden z nejlepších otvíráků všech desek Maidenů. S následujícím pilotem „The Speed Of Light“ tak tvoří velice silnou úvodní dvojici skladeb.
Ovšem s „The Great Unknown“ začne povážlivě padat řetěz. Na ploše skoro sedmi minut kapela ne a ne najít nějaký nosný motiv a do konce skladby jako by se dopracovala silou vůle. „The Red And The Black“ je na tom přece jen lépe, i když v žádném případě nedosahuje úrovně úvodní dvojice. Za zmínku zde stojí refrén, který může trochu evokovat „Heaven Can Wait“ ze „Somewhere In Time“. Jenže… tahle skladba má přes třináct minut a s neotřelými nápady si Iron Maiden vystačí zhruba jen na poloviční plochu, zbytek tvoří zbytečné instrumentální pasáže, které prostě nedokáží udržet soustředěnou pozornost.
Naštěstí přichází „When The River Runs Deep“, ostřejší kompozice (kde kytarový riffing může připomenout dvacet let starou „Man On The Edge“) navazuje na zpřetrhanou nit a vrací desce glanc. Zde zaujme i netradiční refrén, kde kapela navzdory svým zvyklostem zpomalí na polovinu. V celkovém kontextu ale „When The River Runs Deep“ působí spíš jako kousek, který připravuje živnou půdu pro titulní monstrepos „The Book Of Souls“. Emoční výbuch, který startují orientální kytary, jenž se přelijí do riffu, který by klidně mohl stát vedle slavného „Kashmiru“ od Led Zeppelin, což potvrzují i smyčce, které podbarvují Dickinsonův hlas. V tomto případě ani nevadí, že tahle věc má deset minut, protože Iron Maiden v ní mají stále co nabídnout. A že důležitou roli zde hrají klávesy? V roce 1986 z toho byl neskutečný poprask, dneska už to nikomu nepřijde…
Více než hodinu a půl bylo nutné rozdělit na dva disky a proto dvojku startuje rychlejší „Death Or Glory“, což je jakási méně hitová dvojka „The Speed Of Light“. Ostatně obě skladby pochází z pera skladatelské dvojice Bruce Dickinson – Adrian Smith. Pak přichází největší přešlap alba a tím je začátek jinak zdařilé „Shadows Of The Valley“, protože v tu ránu máte pocit, že vám někdo v přehrávači vyměnil novinku za „Somewhere In Time“ a pustil „Wasted Years“. Ano, až tak si jsou oba titulní riffy podobné. Jinak ale skladba žije vlastním životem a zaujme hlavně refrénem a takřka geniálním využitím kytar v této části.
S „Tears Of A Clown“ pomalu přichází velkolepé finále. Úvod spíše připomene náladu Dickinsonovy sólovky „Balls To Picasso“, ovšem jinak se jedná o klasickou maidenovskou věc, která sahá někam k „Seventh Son Of A Seventh Son“ s výrazným refrénem. „The Man Of Sorrows“ (ne, nejedná se o totožnou věc, jako měl Dickinson na desce „Accident Of Birth“) se rozjíždí sice jako balada, ovšem postupně skladba roste, aby vygradovala v… „Empire Of The Clouds“. Dlouho předem diskutované osmnáctiminutové rockové suitě, kterou má na svědomí Dickinson. Tahle skladba, kterou jen pomalu rozjíždí klavír, housle a akustická kytara, stojí mimo všeho, co na „The Book Of Souls“ je. Dickinsonovi se totiž podařilo stvořit majestátní kompozici ve stylu epických věcí The Queen, svou soukromou „Bohemian Rhapsody“. Místy z této věci cítíte „Alexander The Great“, jinde „Tears Of A Dragon“, na dalším místě „Sign Of The Cross“, ale po těch osmnácti minutách, které ale uběhnou jako voda, musíte uznat, že tohle je vrchol tvorby novodobých Iron Maiden.
A resumé celé té kolekce? Pokud by se mělo jednat o poslední nahrávku (což ale sám Dickinson v uplynulých dnech popřel), je to rozloučení o mnoho důstojnější, než unavený „The Final Frontier“. A „Empire Of The Clouds“ dokonce ukazuje směr, kterým by se Iron Maiden v posledních letech své kariéry mohli ubírat. Ukazuje cestu ven ze slepé uličky, kde Železná panna přece jen nějakou dobu tápe.
„The Book Of Souls“ není nejlepším albem kapely. To snad ani nikdo nečekal, že by strčila do kapsy třeba takovou „The Number Of The Beast“. Může ale hrdě stát v druhém šiku za klenoty z let 1982 až 1988. Možná přenáší Železnou pannu do nových časů, kde šestice muzikantů bude tvořit majestátní art rockové eposy a logicky završí svou kariéru se ctí a veškerou vážností.
(Bodování nelze brát v souvislosti kompletní diskografie. V tom případě by bylo nutné dva body ubrat).
|
