Hrdinové Khaas a Tarish, princezna Lothen, Iras Algor a starý známý Dargor postupují skrze temné a nebezpečné jeskyně Dar – Kunor. Zde se dozvídají hodně o historii, a dokonce objeví i tajemství stvoření Smaragdového meče a jeho zapečetění za slonovinovou bránou. Jsou však nuceni zastavit u široké propasti u Červené řeky. Na klíč k objevení neviditelného mostu náhodou přijde Iras Algor. Skupinka dorazí až k piedestalu, na němž trůní Nekronova sedmá kniha, a uzme ji. V tu chvíli začnou z hlíny vylézat nemrtví démoni a rozhodnou se hrdiny pronásledovat. Ti dorazí zpět k řece, ale nemají čas znovu luštit záhadu otevření mostu, proto se ve velkém časovém presu rozhodnou do ní skočit. Útěk i s knihou dopadne dobře, všichni se dokážou zachránit. Nastal čas vrátit se zpět a otevřít poslední, sedmou Nekronovu knihu…
Zatímco příběh se poměrně zajímavě rozvíjí dále, s muzikou je to horší. O dost. Rychlá tempa zmizela definitivně (a to i splašené dvojšlapky, na všech předešlých deskách dusající i v nespeedových písních), orchestrací oproti minulé desce též o něco ubylo (i přesto, že se na nahrávání opět podílel tentýž zlínský orchestr) a totéž nutno říci i o nosných motivech jednotlivých tracků, které lze spočítat na prstech ruky jediného člena Simpsonovic rodinky.
Přitom začátek se nerozjíždí špatně. Tradiční intro v již tradiční tříminutové délce střídá titulní „Triumph Or Agony“, která má všechny poznávací prvky rhapsoďáckých otevíráků, včetně šťavnatého sóla. Následující „Heart Of The Darklands“ zaútočí neoklasicistním švitořením a působí, jako by vypadla z některého z prvních alb. A od čtvrté, folkem načichlé „Old Age Of Wonders“ až po finální opus se neděje vůbec nic, co by nějak výrazně stálo za jakoukoli pozornost. Rychlost, nápady, bryskní sólové výjezdy a chytlavé refrény vystřídaly prázdné, povětšinou orchestrální pasáže, nudnější než hodiny chemie, neatraktivní, nikam se nerozvíjející hudební sliz a letargie, kterými čpí celé album více než tři dny nošené ponožky, a u posluchače vyvstává myšlenka, že skládání a nahrávání nemohlo bavit snad ani muzikanty samotné. Čestnou výjimku pak ještě tvoří první část zmíněného finálního opusu, „A New Saga Begins“, jež je v rozšířené verzi na konci alba jako samostatný track a bonusová „Defenders Of Gaia“. Obě nesou rukopis „starých“ Rhapsody.
Logicky se nabízí otázka, jak moc kvalita předloženého materiálu souvisí se situací, kterou si kapela v té době procházela, ale soudím, že nezanedbatelný vliv mít musela. V červnu 2006 došlo k právnímu sporu o název „Rhapsody“, po němž byla kapela nucena změnit (či spíše rozšířit) své jméno, čímž vznikli „Rhapsody Of Fire“, a všechna alba, včetně reedicí těch starších, musela vycházet již pouze pod touto značkou. Ať už si o originalitě této změny myslíte cokoli, sami muzikanti ji glosovali tím, že tento název lépe reflektuje jejich tvorbu a fanoušci jej mohou považovat za nový start.
Ovšem dva roky po vydání došlo k mnohem závažnějšímu sporu přímo s majitelem labelu Magic Circle Music, Joey DeMaiem. Veřejně nejsou známy podrobnosti tohoto případu, ale jeho důsledky způsobily, že kapela byla nucena na téměř dva roky zastavit svou činnost (natáčení i koncertování). Muzikanti se tak koncentrovali převážně na své vedlejší aktivity a název Rhapsody Of Fire pomalu začal zamrzat a mizet z paměti posluchačů. Když se pak po dlouhých čtyřech letech, v roce 2010, konečně objevilo album "The Frozen Tears Of Angels" (zkomponováno, natočeno a nachystáno k vydání ovšem bylo již o dva roky dříve), žádný zásadnější rozruch, i přes své nesporné kvality, nevyvolalo. Svůj lví podíl na tom měla jak nízká kvalita právě recenzované desky, tak i přesycenost hudebního trhu obdobně znějícími seskupeními.
Zvuk je samozřejmě i zde na prvotřídní úrovni, opak by ovšem po zjištění informací o tom, kdo všechno se na albu podílel, nemohl očekávat nikdo. Kromě již zmíněných negativ je zde ještě jedno zásadní, a tím je ještě větší úbytek Lucovy kytary. Sól uslyšíme opět méně, a pokud ano, tak stejně jako celá tato deska působí unaveně a ospale. Do některých písní se ani nenamáhal kytary zkreslovat („Old Age Of Wonders“), což ještě více ubírá na už tak mrzké metalové dravosti celého díla. Přiznám se, že si ani nepamatuji, kdy naposledy se mi podařilo sjet toto album na jeden zátah, pokud vůbec někdy. Oficiální sestava kapely se ustálila a až do chvíle svého přepůlení zůstala stejná, pokud pominu koncertní hostování Dominique Leurquina a Toma Hesse na postu doprovodné kytary. Pro pořádek dodávám, že neabsentují pseudofilmové momenty ani hlas Christophera Lee.
Rhapsody Of Fire si své hudební dno odbyli právě albem "Triumph Or Agony". Přehršel orchestrací, úbytek tempa, rozvleklost a „nijakost“ většiny kompozicí se neukázaly jako žádaný a vhodný hudební posun. Po skončení právních tahanic chytil skladatelský tandem druhý dech. Alex Holzwarth oprášil dvojšlapku, Luca sjel několik bleskových arpeggií a zavzpomínal na doby dřívější. O tom jsme však již před pěti lety informovali.
|
