Davu Mustainovi nelze upřít zarputilost, vždyť nová alba seká s železnou pravidelností, aktuálně se jedná již o patnáctý kousek v historii Megadeth. Vyjma Overkill se jedná o jedinou velkou thrashovou kapelu, která co 2-3 roky přijde s další plackou. Jistým vykoupením však je fakt, že si Dave Mustaine v podstatě vystačí sám a ostatní hráče neváhá po prvních neshodách vyměnit. Tato situace nastala minulý rok při práci albu „Dystopia“, kdy krom zrzavého frontmana zůstal pouze basák Dave Ellefson. Jak ale dávné rčení praví, všechno zlé je k něčemu dobré.
K Megadeth se totiž připojili bubeník Chris Adler (Lamb of God) a kytarista Kiko Loureiro (Angra) a na výsledku je to znát. Dave Mustaine totiž najednou zažehnul spolupráci se špičkovými muzikanty a jako politý živou vodou se s nimi snaží držet krok a trumfnout vlastní skladatelský um. Není třeba dodávat, že po třiceti letech a čtrnácti deskách je vážně těžké se neopakovat a tudíž ani není překvapením, že se „Dystopia“ skládá z několika velmi povědomých postupů. Rozdíl je ale kupříkladu oproti „Super Collider“ v tom, že novinka dokáže překvapovat během skladby různými změnami (prvotřídně vygradované „Fatal Illusion“ budiž příkladem) a je po letech zase natřískaná všemožnými kytarovými vyhrávkami a sóly. V těch si technicky velmi zdatný Kiko libuje a předvádí obdivuhodný výkon. Zahanbit se však nenechává ani Chris Adler a i když se jeho podíl na desce jeví jako nenápadný, svými proslulými „traktory“ čas od času provětrá pozorné posluchačské ucho a dá vzpomenout na svou domovskou grupu. Mustaine má sice hlavní slovo a deska zní přesně tak, jak čekáte, ale zároveň si umí spočítat jedna a jedna a v pravou chvíli nechat oběma „nováčkům“ dostatek prostoru na předvádění. Této pobídky se nebojí hlavně Kiko Loureiro, který se především v druhých polovinách skladeb utrhne jako čertík z krabičky a vykouzlí pár kytarových ekvilibristik.
Úvodní trojlístek singlů se jeví jako dar z nebes a nechává na rozpačité poslední album rychle zapomenout. Přitom se Mustaine nemusí stydět, když se posluchačovi najednou vybavení písně jako „Hangar 18“ nebo „Peace Sells“. Co už však trochu zavání kopírkou či ztrátou invence, je v pořadí pátá „Bullet To The Head“, která možná až moc přímočaře evokuje Metallicu nebo Panteru. Jinak krom vlažných a nudných příspěvků „Death From Within“ (za zmínku stojí možná refrén) a „The Emperor“ (za zmínku tady nestojí nic) Megadeth překvapuje svěžím přístupem k osvědčeným vzorcům („Post-American World“ připomíná krom jiného i např. „Symphony of Destruction“) a vhodným zakomponováním odlišných nástrojů (klavír, akustika). Potěší i instrumentální „Conquer... or Die!“, přímočará „Lying in State“ nebo nejkomplexnější a nejdelší počin „Poisonous Shadows“ s pěkně nasekanou rytmikou a dobře vymyšleným úvodem a závěrem.
Zvuk je křišťálově čistý a čitelný, zpěv frontmana stále tentýž (čili adoruj nebo nenáviď) a opět je to postavené z 99% na kytarách, především tedy sólech a vyhrávkách s výjezdy a kudrlinkami. Zamrzí tak hlavně nedůsledný závěr desky, který se nese ve znamení vatové „The Emperor“ a zbytečného coveru „Foreign Policy“ od Fear. Album není invenční; skládá se z osvědčených postupů a nápadů, ale je mnohem dravější, různorodější a agresivnější než minulé vyčpělé „Super Collider“, což je po tolika letech skládání hudby a personálních změnách vlastně skvělý výsledek.
|
