Jsou kapely, které dokážou fungovat na základě úspěšné minulosti celý život. A tak se i opus magnum „Made In Germany“ stal hnací silou Motorbandu, která přitahuje posluchače k tomuto jménu i po více než pětadvaceti letech, přestože kapela za dobu existence nevydala příliš nahrávek, což úzce souvisí s častými personálními výměnami. Zdá se, že na mnoho hudebníků působí vztah s Motorbandem jako manželství, kdy po uzavření sňatku rychle vyprchá veškerá chemie. Jedinému původnímu členovi, kytaristovi Liboru Matejčikovi, tak nezbývá než zas a znova hledat nové partnery. A protože to nevzdal ani po předešlé a již osm let staré řadovce „Heart Of The Machine“, dočkali jsme se letos novinky s prozaickým názvem „V“.
Kvalita tohoto počinu je spjata s odpovědí na trojici základních otázek. Zaprvé, jak se povedl zvuk? Tento pro kapelu v minulosti značně ožehavý prvek nyní funguje a u první kolonky si tak můžeme udělat spokojenou fajfku. Druhý dotaz: kdo je na vokální pozici a jak se mu vede? Tím někým je Luděk Struhař (Vindex, Warning Vision), který se osvědčil výborně, zvlášť když o sobě tvrdí, že je více bubeník, nežli zpěvák. Jeho projev v několika momentech dokonce připomene Kamila Střihavku, což hezky rozvibruje nostalgické srdeční nánosy. Poslední, avšak nejzásadnější neznámou je kvalita aktuální hudby. A zde už jednoznačně pozitivní odškrtnutí není úplně na místě, naopak se celkem rychle dostáváme na vratkou a poněkud nejistou rovinu.
Současná tvorba Motorbandu je totiž celkem běžným heavíkem, který nemá daleko k produkci tuzemských kolegů Limetal, D.N.A. nebo Traktor. To samozřejmě neznamená, že by nebylo co poslouchat, jen mi tato podobnost přijde trochu na škodu. Jakoby čeští autoři narazili na jakýsi generátor nikterak objevných, zato však rychle dostupných riffů, jejichž základem je heavy metal s občasným průnikem do groovu, občas i bluesu či (jižanského) hard rocku, a rozhodli se z něj vyždímat, co to dá. Opravdu si neumím představit jednodenní festival, kde by vystupovaly pouze zmíněné kapely, plus ještě třeba Citron nebo Arakain, návštěvník by pak musel mít v hlavě nepěkně jednolité a velmi zmatečné dojmy. Jediné, co by mu výrazněji mohlo utkvět v paměti, jsou refrény, které se i zde zákonitě stávají kritickým momentem většiny písní a elementárním určovatelem jejich výsledné kvality.
V tomto ohledu si nejlépe vede příspěvek „Kde byl bůh“, jehož ústřední část oplývá velmi chytlavým klenutím se schopností uvíznout v hlavě na dobu přesahující několik dní a nocí, ne nadarmo jej nakonec hudebníci vybrali pro tvorbu videoklipu. Malinko nekompaktně ovšem působí zbytek skladby, který je zatížen hutnými kytarami, ze kterých refrénové harmonie vyčnívají jako moudrý člověk z parlamentích lavic. Na těchto houževnatých riffech stojí většina skladeb, někdy skutečně až příliš urputně, jako v případě ojedinělého rychlíku „Křídla touhy“, jehož paušální funkčnost zlehka naruší groovy pasáž, které nečekaně nastoupí tam, kde posluchač očekává druhé refrénové jetí. A je to škoda, jelikož chorus je u tohoto songu opět zdařilý, což lze napsat ještě o písni „Tak to nalej“, ve které potěší i zmíněné vokální přiblížení Střihavkovi (bridge je jako vystřižený z debutu).
Dobře si vede také úvodní kus „Temnej vítr“, jenž po symfonickém nájezdu nabídne chytrou kompoziční stavbu s opatrně našlapující rytmikou a podmanivě táhlým refrénem, dále baladická pohodovka „Bloudím“, kde Struhař pro změnu připomene Láďu Křížka, a to shodou okolností těsně před tím, než z jeho úst zazní slůvko „vzdálená“. Na pomyslný vrchol pak řadím heavíkově šlapavou skladbu „Kolikrát“, která baví od začátku do konce a připomíná Matějčíkův nemalý autorský potenciál. Škoda, že se jej nepovedlo napnout na podobně kvalitní úroveň přes většinu hrací doby nové desky, až příliš příspěvků jen tak nevýrazně prošumí, za všechny jmenujme kusy „Limit“, „Vabank“ a „Mistr hvězdář“, dvojsečně dopadl také předposlední štych „Mayday“, jehož rock´n´rollová hravost naráží na mdlý refrén, úplně mimo je pak cover song „Relax“ od Frankie Goes To Hollywood, kterého má našinec po krk už z filmu „Bony a klid“, a proto opravdu nebyl důvod znovu mu jej připomínat (český text na tom nic nemění, spíše naopak). Výsledkem je sice lehce nadprůměrné album, ovšem jestli obstojí jako příspěvek, který ke kapele znovu přivolá kýženou pozornost (jak by si Libor dle svých slov přál), tím bych si zase tak jistý nebyl.
|
