Studená modř byla vybrána jako barva pro třetí studiovku bodomských sígrů. Hudebně se ale nic moc nezmněnilo, poslech nových skladeb, zejména při živém vystoupení, znamenal a pořád znamená spolehlivý prostředek k rychlému zahřátí. Ani v roce 2000, kdy vyšla deska „Follow The Reaper“, Laihova sebranka nespouštěla nohu z plynu, naopak pořád vše dravým způsobem hnala do plné kompoziční a instrumentální krasojízdy. A protože bylo k dispozici více peněz (vedle domovského labelu Spinefarm se o kapelu starala také firma Nuclear Blast), mohli si pánové dovolit lepší, konkrétně známé Tägtgrenovo studio Abyss a mix s masteringem svěřit osvědčené dvojici Mikko Karmila, resp. Mika Jussila.
A tato spolupráce muzice Finů jenom prospěla. Studioví technici totiž chytře vychytali její esenciální pointu, která oproti předešlým dvěma studiovkám nastavila o něco umírněnější tvář. Což na jednu stranu nebyla úplně pozitivní skutečnost, ona dřívější živelnost v sobě ukrývala jedinečnou uměleckou integritu, jejíž nezkrotnost byla právě tím, co okamžitě odzbrojilo a navždy strhlo většinu fanoušků (zejména) desky „Hatebreeder“. Pořád nicméně nešlo o nějaký dramatický rozkol, nová řadovka sice měla z prozatímní trojice alb nejhevíkovější charakter, zlehka se osekaly divoké hudební struktury a mírně se zkrotila vroucí mladistvá energie, punc výjimečnosti ovšem zůstal do značné míry zachován, hlavně proto, že Aleximu šlo skládání pořád náramně od ruky a jeho kompozice byla prostě radost poslouchat i v roce 2000, potažmo o pár měsíců později, kdy album vydal celosvětově Nuclear Blast.
O kvalitě obou verzí desky se vedou spory, druhá varianta, kterou slyšela většina lidí, prý nese lehce odlišný a lepší sound. Je to možné, tato kvalitativní diference je ostatně příznačná pro každou z raných nahrávek kapely, důslednější zvukové ošetření většinou doznaly až pozdější re-edice, na které byly zároveň přidávány bonusy ve formě různých coversongů. Základní verze alba „Follow The Reaper“ nicméně obsahuje devět skladeb, zahraných v totožné sestavě a dokonce také (vyjma jedné vteřiny) ve stejné stopáži, jakou měl „Hatebreeder“. A najdou se i další styčné body, kupříkladu úvodní trojice písní v sobě ukrývá postupně vzrůstající gradaci, jež vrcholí položkou „Children Of Decadence“ s postupným zrychlováním či progově a thrashově laděnými kytarovými záseky, které jenom přilévají benzín do příjemně rozohněné písňové dynamiky. Samozřejmostí jsou všudypřítomné kytarové výkruty, jimiž Laiho (vedle textů) v podstatě „vypráví“ další velkolepé příběhy, zcela na roveň mu pak stojí klávesová hra páně Warmanena (v té době čerstvě vyškoleného na helsinské pop-jazzové konzervatoři), jenž poprvé využívá zvukový efekt typický pro progresivní spolky a výsledkem je nádherně barvitá instrumentální mozaika.
Čtvrtá skladba „Everytime I Die“ představuje – podobně jako na předešlé fošně shodně umístěný kus „Bed Of Razors“ – jisté zklidnění, ať už ve formě pomalejších, avšak okamžitě vtahujících pochodových rytmů s osudově vyznívajícím klávesovým podkresem nebo celkově umírněnějších kytarových vyhrávek. A stejně jako minule lze o tomto songu napsat, že chystá vhodný prostor pro vrcholný okamžik díla, který – alespoň pro mě – vždy znamenal štych „Mask Of Sanity“. Dynamický taneček černobílých klapek předá štafetu svižné rytmice, jež ve slokách vygraduje do výtečné dvoukopákové jízdy. Poté drtivé thrashmetalové detonace vyčistí prostor, na který je rozprostřeno plátno s figurkami spravedlivě rozdanými na klávesovou a kytarovou stranu. Výsledkem úžasně naspídovaného souboje ve stylu nejlepších momentů Stratovarius pak nemůže být nic jiného, nežli pat. Tato skladba je remakem songu „Talking Of The Trees“ z dema „Shining“ (ještě pod hlavičkou Inearthed), jde však o klasický „nebe-dudový“ případ, kvalita nové verze je s tou „původní“ zcela neslučitelná.
„Taste Of My Scythe“ uvádí řev z filmu „The Exorcist III“ (samply z něj byly slyšet už v předchozí části desky) a zase jde o výtečnou palbu s rychlou akcelerací, navazující věc „Hate Me!“ nicméně přijde s dramatickou atmosférou s hororovými smyčci, u kterých přímo vidíme hrůzné výjevy, jež se udály v šedesátých letech u jezera Bodom. V uhrančivě šlapavé slokové části k tomu Alexi přidá své adekvátně nasrané slovo, v sólu dojde k dalšímu nečekanému zvratu, když klávesy na delší dobu ustoupí kytarám, vše dohromady pak tvoří dlouhodobou koncertní tutovku (z tohoto alba se nejčastěji prezentovaly také kusy „Follow The Reaper“ a „Everytime I Die“), stejně jako vítězný singl domácí hitparády (opět je možné najít spojitost s písní „Downfall“).
V závěrečné dvojici „Northern Comfort“ a „Kissing The Shadows“ (kterýžto song je prý záležitostí studiové improvizace) je už nicméně možné pocítit známky jisté kompoziční repetice, přece jenom uhlazenější hudební tvar zároveň znamenal o něco méně atraktivní autorské rozkročení, situaci ovšem v obou písních zachrání a zase vysoko nad průměr vytáhne parádní sólové hra. Pokud se bonusů týká, moje originální CD verze obsahovala coversong „Hellion“ od W.A.S.P., jenž řadím mezi nejelpší předělávku kapely vůbec. Laiho tím kromě jiného opět dokázal jemnocit pro výběr původních verzí skladeb, což dokládají také další bonusy nových vydání „Reapera“, jako „Don´t Stop At The Top“ (Scorpions), „Shot In The Dark“ (Ozzy Osbourne) a „Aces High“ (Iron Maiden).
Třetí album Children Of Bodom znamenalo vyvrcholení osobité a do té doby neslýchané hudební cesty, která dodnes patří mezi nejúspěšnější a mezi fanoušky nejoblíbenější období kapely. Finové pilně objížděli vyprodané koncertní štace, umisťovali se na vysokých místech prodejních hitparád, přičemž rapidně vzrůstala obliba frontmana Alexiho Laiha (někomu dokonce ani příliš nevadil zásah jeho flusanců, které na koncertech rozdával jako největší metalový plivník). Nicméně jak se brzy ukázalo, šlo o umělecký zenit, na který se kapele nepodařilo navázat a po němž to začalo jít s kvalitou jednotlivých alb pomalu, ale jistě z kopce.
|
