Když předloni po odchodu z Rage představil Victor Smolski sestavu své nové kapely Almanac a rok na to i její debutové album „Tsar“, byl bych ochoten vsadit poslední pětník na to, že do druhého alba už se budou Almanac pouštět v jiném složení. Přece jen přitáhnout do party zpěváky Davida Readmana (Pink Cream 69) a Andyho B.Francka (Brainstorm) znamenalo sice vynikající tah, ale zároveň i potenciální nejistotu ohledně dalšího společného fungování. Vsazený pětník bych vyhrál. Překvapením však je, že původní sestavu opustila rytmická sekce spolu s klávesákem a zpěváci (včetně ženské složky Almanac Jeanette Marchevky, která ani na tomto albu na hlavní roli úplně nedosáhne, i když je její přínos nezanedbatelný) zůstali na svých postech.
A s ohledem na to, že Victor Smolski nic zásadního nezměnil na svém přístupu k výrazu Almanac, tedy že ani nyní neměl potřebu kdovíjak cpát do popředí svůj hlavní nástroj (aktuálně má pod palcem i klávesy), stále má v hlavě šikovné melodické nápady, vytříbený vkus při užívání symfonického lesku (tentokrát v o něco skromnější formě ve prospěch výraznějších kláves) a nabídne i dostatečnou náladovou různorodost skladeb, lze konstatovat, že novinkové album „Kingslayer“ je naprosto přirozeným pokračováním předchozího dílu. Drobné nuance, jako o něco pestřejší a propracovanější bicí, či přímočařejší, nekomplikovanější a občas i agresivnější vokální linky postřehnout lze, ale není to nic natolik zásadního, co by mělo měnit charakter Almanac. Stejné zůstává i zaměření na historii v textech, byť tentokrát se Almanac nezaměřují na jednu historickou osobnost.
Budeme-li na albu hledat nějaká překvapení, mohl by k nim patřit Olivovsky dramatický a jedovatý začátek úvodní „Regicide“ s velmi hutným a syrovým zvukem, pochopitelně vrcholící ve skluzném melodickém refrénu, či křehce melancholická balada, dokonale zaranžovaná a propracovaná „Last Farewell“. Almanac o ždibec víc sázejí i na chytlavost, na jejímž vrcholu pak stojí šikovně vygradovaná „KIngdom Of the Blind“ se skandovatelným refrénem, charismatickým zpěvem, špetkou agresivity a možná trochu podezřele povědomým melodickým motivem, syrovější rockovka „Headstrong“, energií našlapaná sekanice „Children Of The Sacred Path“, či potemnělá „Hail To The King“ se sborovým chorálem a velmi přitažlivým klávesovým motivem.
Stejní a přece jiní. Almanac plně navazují na své první album, ale přitom se zlehka vyvíjejí a posunují. To je dostatečnou zárukou toho, že i jejich „Kingslayer“ bude bavit. Kumpánii perfekcionisty (zdůrazňovat, že vše je zvukově i hráčsky dotažené do dokonalosti je asi zbytečné), Victora Smolskiho zjevně nejde o to vnášet do power metalu nějaké novátorské prvky, z tohoto pohledu jsou spíš jednoznačnou sázkou na jistotu. Ale proč by měli postupovat jinak, když výsledkem je opět velmi vydařená mňamka?
|
