Ačkoliv mezi debutovým albem a následnou deskou „Clown In The Mirror“ je odstup pouhých pětadvaceti měsíců, jednalo se prakticky o nejdelší rozestup mezi dvěma nahrávkami v prvních třinácti letech studiové tvorby Royal Hunt. Andrému Andersenovi zjevně dvouletý interval vydávání studiových desek vyhovoval, o jeho výborné skladatelské formě prakticky není pochyb po celou jeho hudební kariéru, a protože svůj styl Royal Hunt plně představili na albu „Land Of Broken Hearts“, dalo se vcelku dobře odhadnout, s čím se na své druhé desce kapela vytasí. Změn, které přinesla, není mnoho, ale dopad měly nezanedbatelný. Posílení o druhou kytaru znamenalo snížení dominance kláves (byť pochopitelně André stále tomuto nástroji intenzivně fandí), díky čemuž výraz kapely lehce zesyrovatěl, ztratil svoji předchozí naivitu a stal se o malinko obtížněji přístupným, vokalistky Maria Norfelt a Maria McTurk vnesly na pozadí hlavního dění velice šmrncovní příchuť (obě se podílely i na předchozí kolekci, nicméně na novince je jejich vklad přece jen zásadnější) a album je celkově rozmanitější.
Úvodní „Intro/Wasted Time“ odstartuje v hodně pompézním duchu, do kterého postupně vsákne přitažlivé napětí a z celkem nenápadné nálady (jako by kapele v úvodu trošku scházela odvaha, což si však v pozdějším dějství bohatě vynahradí) se skladba šikovně a přirozeně sklouzne po melodickém refrénu. Následující „Ten To Life“ má ve svém téměř gotickém úvodu s akustickou kytarou nejblíž k tomu vyklouznout z obvyklé šablony, nejenže ji však neopustí, ale až do jiskřivého refrénu je nezvykle usedlá. Se svižnou „On The Run“ se začne blýskat na skvělé časy – právě tady se rozklokotá chytlavý lehkonohý refrén, který svou nakažlivou pozitivní náladou navazuje na „Easy Rider“ z minulé desky. Titulní plačtivá a velmi šikovně vypointovaná piánová balada se díky svému klenutému refrénu vyhne jakékoliv podbízivé dojáčkovosti a vyroste na individuálních výkonech Henrika Brockmanna i Andrého Andresena.
Vrchol alba přijde v jeho polovině. Dospěle hravá a vláčnější „Bodyguard“ naváže na rostoucí dramatičnost z titulní skladby a právě tady přijde v jiskřivém dialogu s Brockmannem velmi silná chvíle pro vokalistky, následná „Legion Of The Damned“ s výraznou baskytarou dokonale prokříží tajemnou auru s úžasně vzdušnou melodií a díky uchvacující gradaci, dokonalé harmonii sborů a sólového zpěvu i procítěnosti kytarového sóla prožijí Royal Hunt právě zde svůj nejsilnější moment alba, na který (bez toho, aby v „Here Today, Gone Tomorrow“ a „Bad Blood“ nějak výrazně ztratili svůj glanc) naváží v nejchytlavějším kousku kolekce – skočná finální píseň „Epilogue“ ukáže, jak blízko má Andrého rukopis k bezprostřednímu písničkářství.
Ani album „Clown In The Mirror“ nezměnilo pro Royal Hunt mapu úspěšnosti – v žádné části světa se kapele nedařilo tak, jako v Japonsku. Takže pochopitelně tam směřovala důležitá porce koncertní činnosti. Jenže v době, kdy vyvrcholily přípravy na turné, kapelu opustil Henrik Brockmann. Náhradu za něj André našel na druhé straně zeměkoule. Do kapely poprvé (tento krok se měl v budoucnu ještě zopakovat) nastoupil D.C. Cooper, který na jedné straně v době příchodu do Royal Hunt toho ve svém hudebním životopise neměl zrovna mnoho důležitého zapsáno, na straně druhé jeho hlasové zabarvení zaručovalo kontinuitu s dosavadním výrazem kapely. A jak se ukázalo, tenhle tah vyšel Andrému dokonale.
|
