Událostí, které by bylo možné v životě Royal Hunt označit za klíčové, se ve více než třicetileté kariéře najde určitě víc, jisté však je, že rok 1995 mezi nimi chybět nemůže. Toto období je spjato s prvním příchodem amerického zpěváka D.C. Coopera do kapely. S docela náročnou nástupní situací (do zahájení plánovaného tour v době jeho příchodu už mnoho času nezbývalo) se nový pěvec bez problému vyrovnal a na albu „Moving Target“, vydaném ještě v témže roce, předvedl, že André Andersen (jak potvrdil i v budoucnu) má při výběru dokonalého interpreta pro prezentaci svých hudebních vizí šťastnou ruku – nezapomínejme na to, že D.C. v době nahrávání nové desky Royal Hunt neměl kdovíjak bohatý studiový životopis, jeho jediný zářez představovalo album (někde označované jako pouhé demo) s výrazně přímočařejšími The Tung Bandits. Je na místě zdůraznit, že i pro D.C. Coopera byl daleko přijatelnější majestátní styl Royal Hunt, ve kterém mohl propínat své hlasivky velmi šťavnatým způsobem i bez toho, aby potlačoval vlastní přirozenost .
To, že vzájemná spolupráce půjde všem zúčastněným k duhu, bylo zřejmé už ze singlu „Far Away“, který kapela představila měsíc před vydáním samotného alba. Polobaladická skladba, díky svým nápěvům koketující s velmi elegantní a nepřeplácanou hymničností, nezapomínající na nezbytnou razanci, narůstající dramatičnost a těžící nejen z velmi sugestivního mrazivého zvuku varhan, ale i z tradičních strhujících sborů (vokalistky Maria McTurk a novicka Lise Hansen odvedly opět velmi významný kus práce) je jednou z nejsilnějších věcí alba a nepřekvapí, že její něžnou písničkovou podstatu zdůraznili Royal Hunt akustickou verzí na jedné z reedic desky. Royal Hunt tímto avízem na album museli své příznivce dokonale navnadit a samotné „Moving Target“ pak prozradilo, že Royal Hunt, byť pochopitelně zůstávají věrni svému stylu a výrazu, udělali na své třetí desce velmi slušný krok vpřed. Nejlepším důkazem je úvodní „Last Goodbye“, jedna z nejsilnějších skladeb v repertoáru této dánské party – z postupného nájezdu bohatých kláves vstávají chlupy na rukách, vzrušení narůstá s dokonalou harmonií a svěžestí skladby, strhující refrén s vynikajícím zpěvem je úžasně chutný a finální modlitba přináší kontrastní zklidnění k předchozímu majestátnímu dobrodružství. Lehce melancholičtější zabarvení alba nejsilněji podporuje klidnější „1348“, věnovaná morové epidemii, která nabídne luxusní přetlačovanou kláves a kytary, i proměnlivá a poměrně složitá „Step By Step“ s lehkonohým uvolněním, rozkošatělá díky parádnímu propletení emotivního sólového zpěvu a nevtíravě lehkonohého výrazného ústředního sloganu v podání vokalistek. Podobně chytlavý refrén přinese skvěle vypointovaná „Give It Up“, finální „Time“ pak v sobě kříží až depresivní text s živočišně lehkým melodickým motivem a výsledkem je další vzrušující položka v portfoliu Royal Hunt. Zapomenout nelze ani na neposednou instrumentálku „Autograph“, ve kterém si svou silnou dominantní chvíli vybral principál Andersen.
Tomu, že Royal Hunt prožívali svoji šťastnou hodinku, odpovídal fakt, že album konečně mělo podporu v Evropě a že je na turné s sebou vytáhli švýcarští Gotthard. To, že zemí zaslíbenou pro Royal Hunt však zůstávalo Japonsko, bylo markantní zejména díky tomu, že další deskou, na které se objevilo logo kapely, byla živá nahrávka „1996“, pořízená na koncertech v Tokiu a Osace.
|
